V minulé části jsme si vysvětlili prvních pět Božích přikázání. První tři přikázání se týkají našeho vztahu k Bohu, čtvrté a páté se týká vztahu jak k lidem, tak i k Bohu. Protože rodiče nám dali život, který máme od Boha a páté přikázání nám přikazuje chránit tento život jak u sebe, tak i u druhých.

Šesté přikázání: Nesesmilníš!

Každý z nás nosí ve svém srdci cit, kterému říkáme stydlivost. Máme ji pro to, aby to, co má být jen naše, jsme neukazovali druhým. Každý má chránit své srdce a jeho čistotu tím, že se nedívá na neslušné obrázky, filmy a neříká anebo neposlouchá neslušná slova či vtipy. Máme se starat o své tělo, čistě se umývat, slušně se oblékat a nemáme být zvědaví na nahotu druhého člověka. Stydlivost nám pomáhá poznat, co je správné ukrývat před zvědavými pohledy druhých a totéž také nemáme hledat u druhých. Když víme, že bychom se styděli, kdyby se někdo díval takto na nás, nemáme se i my dívat na druhé. Kdo správně jedná podle šestého Božího přikázání, ten nemluví neslušně, neposlouchá nestydaté řeči a nechce, aby mu je druzí vyprávěli. Nedívá se na neslušné obrázky a filmy anebo není zvědavý, když je někdo vysvlečen. Nedotýká se nestydatě svého těla ani těla druhého člověka.

Sedmé přikázání: Nepokradeš!

Mnoho lidí touží být bohatých. Ježíš nám však ukazuje i jiná bohatství, a vysvětluje, že všechno pozemské bohatství jednou nebude. Každý máme něco svého. Je to jeho majetek, dříve se říkalo také „statek“. Mohou to být různé věci, peníze, nebo také nápady nebo domácí úkol. Bůh nás sedmým přikázání chrání před tím, aby nám druhý náš majetek neukradl a varuje nás, abychom to nedělali ani druhým. Kdo správně jedná podle sedmého přikázání, ten nekazí ani nebere nic, co mu nepatří. Vrací půjčené věci a není lakomý, ani rozhazovačný.

Osmé přikázání: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!

Lidská slova mají velikou moc. Mohou způsobit dobro i zlo. Slovem můžeme pochválit, povzbudit, můžeme udělat druhému radost dobrým slovem. Můžeme však i nesprávným slovem druhému ublížit. Bůh si přeje, abychom si pomáhali, a nechce, abychom si ubližovali. Kdo lže, říká druhému to, co není pravda, ten druhý si to nemůže ověřit a může se stát, že mu takovou lží můžeme velmi ublížit. Proto, kdo správně jedná podle osmého přikázání, ten nelže, nepřekrucuje pravdu, nežaluje na druhé a nikoho nepomlouvá, neříká o druhých nic špatného, i kdyby to byla pravda.

Deváté přikázání: Nepožádáš manželky bližního svého!

Toto přikázání je spíše pro dospělé. Když se dva lidi mají rádi a chtějí spolu žít jako manželé, slíbí si lásku na celý život a založí rodinu. V takové rodině se narodí a vychovávají děti. Bylo by pak velice zlé, když by někdo cizí odvedl buď maminku nebo tatínka z této rodiny a tak by způsobil druhému a dětem veliké trápení. Proto deváté přikázání říká manželům, že si mají být věrní i v těžkostech a ostatním zakazuje odvádět z rodiny jednoho z manželů.

Desáté přikázání: Aniž požádáš statku jeho!

Toto přikázání má zvláštní znění a dalo by se říct i jinými slovy, např.: nebudeš dychtit po tom, co patří tvému blízkému člověku. Z toho pochopíme, že závist je velice špatná. Když člověk druhému závidí, tak nemá radost, že ten druhý má něco, z čeho má radost, ale naopak prožívá z toho smutek. Desáté přikázání nám zakazuje druhému závidět, nedychtit po tom, co ten druhý má a já nemám, ale naopak nám říká, že se rádi máme s druhými rozdělit.

V minulém setkání jsme si povídali o Desateru. Že jsme ho dostali skrze Mojžíše na hoře Sinaj a že je pro nás souborem pravidel správného chování. Dnes se podíváme na jednotlivá přikázání, co znamenají a jak máme podle nich jednat.

První Boží přikázání: V jednoho Boha věřiti budeš!

Bůh je neviditelný a proto s ním počítat v životě není úplně snadné. Ale když člověk chce, tak Boha najde, může se s ním setkat. V Boha pak věří, to znamená, že ví, že Bůh je, i když není vidět, i když nehovoří tak jako lidé. Každý, kdo chce, může s Bohem mluvit, tomu říkáme modlitba. A proto kdo správně jedná podle prvního Božího přikázání, ten v Boha věří a rád se modlí. Ví, že v modlitbě může s Bohem mluvit o všem. Modlí se za rodiče, sourozence, ale i za všechny, kteří Boha ještě neznají.

Druhé Boží přikázání: Nevezmeš jména Božího nadarmo!

Každý člověk má jméno, kterým ho oslovujeme a kterým mu můžeme také říci, že ho máme rádi. Stejně jako člověk, má své jméno i Bůh. A proto stejně jako u lidí není správné vyslovovat jméno zbytečně, jen tak pro nic za nic, tak tím víc u Boha. Bůh je opravdu veliká bytost, dal nám život a také nás z tohoto života odvolá, až k tomu přijde čas. A proto k němu máme mít jako ke Stvořiteli a našemu Otci velikou úctu. Nemáme vyslovovat jeho jméno, ale ani jméno těch, kdo Bohu patří (svatých) bez potřeby a bezmyšlenkovitě. Máme si stejně tak vážit i věcí, které Bohu patří, jako kostel, kříže, svaté obrazy a předměty.

Třetí Boží přikázání: Pomni, abys den sváteční světil!

Pán Bůh nám přikazuje, abychom jeden den v týdnu, neděli, věnovali odpočinku. Nemáme pracovat stejně jako ostatní zbylé dny, ale máme tento den odlišit. Protože v neděli vstal z mrtvých Pán Ježíš, chodíme v neděli na mši svatou, abychom si to připomněli a setkali se v kostele i s jinými křesťany. Ten, kdo správně jedná podle třetího Božího přikázání, ten chodí v neděli a ve svátky na mši svatou. Přichází na ni včas a pozorně se jí účastní. Ví, že neděle je dnem odpočinku a proto bez potřeby nepracuje, ale dělá druhým radost.

Čtvrté Boží přikázání: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a bylo ti dobře na zemi!

Rodiče nám darovali život. Ale oni sami ho v sobě nevzali, oni v tom spolupracovali s Bohem, který jediný dokáže dát život. Proto, kdo nemám úctu anebo nemá rád své vlastní rodiče, tak v nich nemá úctu a nemá rád ani Boha, který nám každému dal život. Proto ten, kdo správně jedná podle čtvrtého přikázání, ten své rodiče poslouchá, rád doma pomáhá, neodmlouvá a není drzý. Poslouchá a má rád také i jiné lidi, kteří to s ním myslí dobře a jejichž péči nás rodiče svěřili (babičku, dědečka, učitele, policisty atd.).

Páté Boží přikázání: Nezabiješ!

Život je veliký dar, nikdo z nás ho nedokáže vytvořit a nikdo ho nedokáže vyrobit. Ani vyrobit nejde. Život pochází od Boha, a proto nám Bůh přikazuje, abychom život svůj i druhých chránili. A nejenom to, máme se o něj i dobře starat, a proto musíme dbát o své zdraví i zdraví jiných. Kdo jedná správně podle pátého Božího přikázání, ten nikomu neubližuje bitím, nepřátelstvím, hněvem a hádkami. Chrání své zdraví a zbytečně neriskuje tak, že by si mohl ublížit. Neničí a netrápí nic, co žije – ani zvířata ani rostliny.

Bůh je stále s námi a má nás rád. Proto jsme také na světě. Jestliže tedy žijeme s Bohem jsme šťastní a máme v srdci radost.

Bohužel, vždycky není vše tak krásné. Někdy uděláme něco špatného, o čem jsme věděli, že to dělat nemáme. Tomu říkáme hřích. Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Vědomé je od slova vědět a znamená, že jsme si vědomi, že to co děláme, chystáme se dělat nebo jsme už udělali, není správné. Že to tak být nemá. Vnitřní hlas – svědomí – nám to řekl. Ve spánku nebo v bezvědomí, když si nevšimneme nebo zapomeneme, nemůžeme dělat něco vědomě. Dobrovolně pak něco děláme, když nás k tomu nic nenutí nebo nám nebrání. Když to děláme úmyslně. Nedobrovolně něco děláme ze strachu, když nás k tomu někdo nutí, prostě kdykoliv za to nemůžeme. Každý hřích nám bere radost a vnitřní štěstí. Hřích se nikdy nevyplatí. Někdy se zdá, že ten, kdo krade, lže nebo podvádí se má lépe, ale nakonec to nikdy tak nedopadne. Každý hřích se nakonec ukáže jako chyba. S poctivostí nejdál dojdeš, říká staré přísloví. A má pravdu.

Ne každý hřích je však stejně závažný. Těžký hřích je velmi závažný, protože nám bere Boží život, říkáme Boží milost posvěcující, a abychom se od něj osvobodili, musíme ke svátosti smíření. Kdo má těžký hřích, ten nemůže ke svatému přijímání. Těžký hřích uděláme tehdy, když opravdu dobrovolně a opravdu vědomě porušíme Boží zákon v nějaké důležité věci. Když ta věc není tak důležitá nebo jsme to neudělali úmyslně anebo jsme si nevšimli, tak jde pouze o hřích lehký. Lehký hřích nám nebere Boží život, ale když na ně nedbáme, tak nás postupně k závažnému hříchu přivedou.

Aby lidé věděli, jak mají správně jednat, tak jim dal především rozum. Rozumem poznáváme, co je a co není správné lidské jednání, co je a co není hřích. Protože však všichni lidé nepoznávají stejně snadno, co je a co není správné, Bůh sám jim to řekl. Dal lidem Desatero Božích přikázání. Pro všechny lidi je přijal Mojžíš po odchodu Izraelitů z Egypta na hoře Sinaj. Bylo napsáno na dvou kamenných deskách a vloženo do schránky smlouvy, který byla umístěna ve stánku schůzky a později v jeruzalémském chrámě.

Desatero zní:

1. V jednoho Boha věřiti budeš.
2. Nevezmež jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Aniž požádáš statku jeho.

V dalších setkáních si budeme vysvětlovat, co jednotlivá přikázání znamenají. Musíme se je prozatím dobře zpaměti naučit, abychom jimi poznávali, jak správně jednat.

4. Svátosti

Ježíš za svého pozemského života kázal a svá slova dotvrzoval také znameními: zázraky. Smyslem těchto zázraků bylo přimět lidi k úvaze, kdo je Ježíš, a co přichází lidem nabídnout. V čase církve přešly Ježíšovy viditelné skutky do svátostí církve. Svátosti jsou smyslově vnímatelná znamení, která nám zprostředkovávají Boží milost. Jinými slovy: pokud vykonáme předepsaným způsobem určitý svátostný obřad, máme jistotu, že skrze něj Bůh udílí svou milost. Z toho je zřejmé, že ustanovovat svátosti může jedině Bůh, protože jen On může propojit své jednání s „lidskými obřady“, s tím co koná člověk. Zároveň je také jasné, že svátosti čerpají svoji moc nikoliv ze zbožnosti udělovatele, ale přímo z Boží moci. Skrze svátost působí samotný Bůh. Svátosti jsou svěřeny církvi a pro církev. Svátosti totiž církev budují a ona s jejich pomocí roste.

Svátosti předpokládají víru a také působí růst víry u toho, kdo je přijímá.

Počet svátostí

Svátostí Nového zákona je sedm. Vyjmenujeme je podle okruhu jejich působení. Svátosti uvedení do křesťanského života: 1. křest, 2. eucharistie, 3. biřmování. (analogie: zrození, výživa, dospělost). Dále, svátosti které jsou zaměřené k uzdravování: 4. svátost smíření (zpověď) a 5. svátost pomazání nemocných. A konečně svátosti, které uschopňují ke službě druhým: 6. svátost manželství a 7. svátost kněžství.

Svátost křtu

Obdobou zrození člověka je svátost křtu. Jeho nutnost plyne z Ježíšových slov: Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království (Jan 3,5). Ježíš jej tedy klade jako podmínku věčného života s Bohem. Církev křest udílí každému, kdo věří v Ježíše. Malé děti jsou křtěny na víru církve, kterou v obřadu křtu reprezentují rodiče dítěte. Rodiče tak berou na sebe úkol, že se budou snažit dětem svou víru předat. Řádným udělovatelem křtu je biskup, kněz nebo jáhen. V případě nouze však může křtít každý člověk, i ten kdo není sám pokřtěný, pokud má v úmyslu vykonat to, co konají křesťané. Křtí se tak, že se celý člověk ponoří do vody, nebo se lije obyčejná voda na hlavu křtěnce a říká se: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Účinkem křtu je odpuštění všech hříchů a dar Božího života, přivtělení ke Kristu a jeho církvi, další duchovní dary a také se do duše křtěnce vtiskuje nesmazatelná pečeť křesťana. Svátost křtu uschopňuje člověka k přijímání ostatních svátostí a také mu dává schopnost slavit křesťanskou bohoslužbu. Proto jednou pokřtěný již nemůže být znovu pokřtěn a také křest nemůže být nikdy zrušen.

Svátost biřmování

Obdobou dospělosti člověka je svátost biřmování. Dává pokřtěnému zvláštní posilu Ducha Svatého, aby svůj křest dokázal plněji prožívat a také posiluje ve vydávání svědectví Ježíši Kristu. Řádným udělovatelem biřmování je biskup, v nouzi smí biřmovat i kněz. Udílí se vzkládáním rukou na hlavu biřmovance spolu s mazáním posvátným křižmem na čele příjemce a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha Svatého“. Účinkem této svátosti je hlubší vkořenění do Božího synovství, pevnější spojení s Kristem a jeho církví, rozmnožení darů Ducha Svatého a také udělení zvláštní síly ke svědectví křesťanské víře. Také tato svátost vtiskuje do duše nezrušitelné znamení a proto nemůže být opakována.

Svátost eucharistie

Je nejvznešenější ze všech svátostí, protože je to oběť těla a krve Pána Ježíše, kterou ustanovil pro všechny časy, aby v jeho církvi stále trvala oběť kříže a aby tak církvi přenechal památku na svou smrt a zmrtvýchvstání. Ustanovil ji v předvečer své smrti: když nad chlebem pronesl slova: Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se za vás vydává. A dále nad kalichem s vínem pronesl: Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku. Právě slovy: „to konejte na mou památku“ dal Ježíš příkaz svým učedníkům, aby i nadále pokračovali ve vykonávání tohoto obřadu a zároveň jim k tomu dal schopnost. Slavení eucharistie (mše svatá) má dvě velké části: bohoslužbu slova a eucharistickou bohoslužbu. Bohoslužba slova je hlásáním a přijímáním Božího slova. Eucharistická bohoslužba se skládá z přinášení chleba a vína, eucharistické modlitby a přijímání eucharistie. Eucharistii může slavit biskup nebo kněz. V každém slavení mše svaté zpřítomňujeme stále znovu Ježíšovu smrt na kříži. Naše oběti, a utrpení jsou ve mši spojovány s obětí Kristovou. Chléb a víno jsou ve mši proměněny v tělo a krev Kristovu a tato jeho přítomnost ve svátostných způsobách trvá do té doby, dokud trvají svátostné způsoby. Takže ve chvíli, kdy to, co vypadá jako chléb nelze nazvat chlebem a to, co vypadá jako víno, nelze nazvat vínem, Kristova přítomnost zaniká. Přijímat eucharistii má každý věřící kdykoliv je na mši svaté, pokud mu v tom nebrání závažné důvody (plné společenství s katolickou církví a stav Boží milosti). Účinkem přijetí eucharistie je vzrůst našeho spojení s Kristem a církví a růst naší lásky k bližnímu. Naplňuje nás nebeským požehnáním a vzbuzuje touhu po Bohu a po věčném životě, neboť už teď nás spojuje s Kristem a dává nám tak zakoušet „předchuť“ nebeské blaženosti.

3. Modlitba

Modlitba je povznesení ducha k Bohu. Jinak můžeme říct, že modlitba je vědomé prožívání Boží přítomnosti ve svém životě, vědomé prožívání vztahu s Ním. Každý člověk nosí ve svém nitru touhu po Bohu. Bůh však je první, kdo přitahuje člověka k tomu, aby se modlil.

Chceme-li se modlit, jsou nám velmi užitečné příklady modlících se postav, tak jak je máme zachycené v Bibli. Ve Starém zákoně je to zejména Abrahám, který se vždy snaží žít (chodit) v Boží přítomnosti. Dále Mojžíš, který je vzorem modlitby rozjímavé, ale také se modlí i za svůj lid, je to veliký vzor přímluvné modlitby. Četné prorocké postavy Starého zákona čerpaly v modlitbě horlivost pro Hospodina, ke které pak vybízeli i ostatní. Velikou pokladnicí modliteb, které mají nadčasový ráz jsou modlitby Žalmů. V Novém zákoně je to zejména Ježíš Kristus, který ukazuje jak se modlit. Jeho modlitba vyvěrá ze synovského vztahu ke svému nebeskému Otci a projevuje se častým přebýváním v modlitbě s Ním. Nám, jeho učedníkům, svěřuje nejcennější modlitbu Otče náš. Naše modlitby dosahují veliké účinnosti, pokud je spojujeme s Kristem. Proto církevní modlitby jsou vždy zakončeny dodatkem: „Skrze Krista, našeho Pána“.

Způsoby modlitby

Děkovná modlitba je odpověď člověka na obdarování z Boží strany. Klanění je uznání svého postavení před Bohem, On je stvořitel a já jeho tvor: jde o projev pokory před svatým Bohem. Prosebná modlitba je předložení našich potřeb Bohu. On tyto naše potřeby zná dříve, než je vyslovíme, ale přece si přeje, abychom o jejich naplnění prosili. Přímluvná modlitba je prosba ve prospěch někoho druhého. Je projevem lásky k bližnímu.

Co nás přivádí k modlitbě

Jednak je to Boží slovo, které nám odhaluje Krista a naše povolání. Dále bohoslužba církve, která nám zprostředkovává setkání s Kristem. A konečně každodenní životní situace nás přivádějí k modlitbě. Těžkosti nás vedou k prosbě, radostné události k děkování a chvále.

Naše modlitba se vždy obrací k Bohu jménem Ježíše Krista. Duch Svatý nás k modlitbě přitahuje a modlí se v nás, protože my sami nevíme, o co nejlépe prosit (list Římanům 8,26 !). Dále jako křesťané prosíme o přímluvu i ty naše bratry a sestry, kteří již k Bohu došli a kteří hledí na jeho tvář, aby nám svou přímluvou pomáhali.

Velikými vzory modlitby jsou svatí, kteří ve svém životě dokázali dát Bohu ve všem prvenství. Prvním a nezastupitelným místem, kde se člověk učí modlit je rodina. Zvláště každodenní rodinná modlitba je nejdůležitějším svědectvím života modlitby dětem. Kde se modlit? Místo modlitby není tolik důležité, protože je Bůh přítomen všude a naslouchá nám v nitru. Avšak přece je vhodné vybírat si taková místa k modlitbě, která ji podporují a ne ta, která od ní odvracejí.

Způsoby modlitby

V tradici církve se rozlišily tři způsoby, jak se můžeme modlit. Ústní modlitba je přednášení Bohu zformulovaných myšlenek ať už je vyslovím nebo ne. Rozjímavá modlitba je modlitební uvažování nad pravdami víry, zejména nad Božím slovem. Vnitřní modlitba je prostým pohledem na Boha v mlčení, oddání se Boží přítomnosti asi jako když spolu mlčí dva milující se.

Modlitba Otče náš

Tato modlitba, kterou Pán naučil své učedníky je nejcennějším pokladem modlitby v Novém zákoně. Přistupujeme k Bohu se synovskou důvěrou (Otče) jako společenství Ježíšových učedníků (náš).

Tato modlitba obsahuje sedm proseb. Posvěť se jméno tvé, znamená prosit, aby Bůh byl uznáván jako Bůh od všech lidí. Ale také je to prosba o to, aby se Bůh jednou provždy projevil tak, aby jej všichni jako Boha uznali. Přijď království tvé je vroucí přání, aby všechno to, co se protiví Boží vládě (hřích, chaos, smrt) bylo přemoženo jednou provždy, tak jak v to ve víře doufáme. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi, prosíme zde o konečné, definitivní a neodvolatelné sjednocení našich přání s Božími. Je to aktivní spolupráce s Bohem v přesvědčení, že jen na jeho cestách budeme šťastni. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, je prosbou o to, aby nám nescházelo nic potřebného, k našemu životu. Slovo „vezdejší“ znamená tolik, co „trvalý“, tedy ať už jde o chléb naší každodenní potřeby, tak i o „chléb přicházející, chléb budoucího věku“, vždycky jde o to, že vyjadřujeme svou naprostou závislost na Bohu v otázkách života. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, je naším přiznáním se k vině na bídě naší i našich bližních. A tuto záležitost vkládáme do Božích rukou, protože víme, že jen On to dokáže napravit. A neuveď nás v pokušení: v této prosbě prosíme Otce, aby nepřipustil na nás takovou zkoušku, které bychom nedokázali odolat. „Pokušení“ je v Písmu chápáno spíše jako trápení, které má za úkol zjevit a osvědčit věrnost toho, kdo je zkoušen. I když víme, že není možné abychom neprocházeli v tomto světě takovýmito zkouškami, přece prosíme o jejich zmírnění a dostatek sil v nich obstát. Ale zbav nás od Zlého. Je poslední prosbou, kdy předkládáme Bohu všechnu bídu světa s důvěrou a očekáváním, že nás plně a navždy vysvobodí z moci zlého ducha. Amen je hebrejské slůvko, které přidáváme na konci modliteb, které lze přeložit jako „staň se“, „to je pravda“, „tak to je“.