6. den – „Každý putující je schopen se poučit ze svých chyb“
Tento den začínal opět růžencem. Přivítalo nás slunečné ráno, takže cesta k rybníku při modlitbě nám příjemně utíkala. Avšak nebyli jsme sami, kdo jsme se růžence zúčastnili – byli s námi i komáři a jak dokáží kousat, jsme poznali všichni. Ale vydrželi jsme, protože Pán Ježíš říká, kdo vytrvá až do konce, bude spasen…
Po mši svaté byla snídaně a pak dopolední program pod vedením s. Kateřiny. Sešli jsme se v největší místnosti na faře, dočasně upravené na pokoj pro holky. Dozvídali jsme se, že je modlitba možná nejen slovy, ale modlit se může a má celý člověk, tedy i jeho tělo, jeho gesta a postoje. Když se postavíme, když svým tělem chceme přesáhnout svou hloubku, výšku i šířku dostaneme tvar kříže. Nosíme v sobě hloubku – to, co mě nese. Nosíme v sobě výšku – všechno to, po čem toužím, kam směřuji. Nosíme v sobě šířku – to jsou lidé kolem mě. Uprostřed těchto protikladů a rozporů, uprostřed našeho kříže bije naše srdce. V něm si našel svůj příbytek Bůh. Před Ním můžeme stát, chodit s Ním. Nejhlubší postoj před Bohem je sklánění se. V úžase, bolesti, se svým tázáním... Sklánění se, klanění se, je jedním z projevů pravdy o nás a pravdy o Bohu. Je projevem pokory i pokání. Je vyznáním, že Bůh je zdrojem našeho života a štěstí. Ve čtvrtek jsme si říkali o těchto zdrojích. Klanění je způsob modlitby i projev pokání. Je modlitbou těla. Jedním z takových velice účinných způsobů modlitby je i tanec. Učili jsme se dva tance – Brány a Studnový tanec. Obojí je velice důležité pro prožitek společenství a také prožitek Boží přítomnosti v jeho středu. Zejména Studnový tanec nám pomohl si uvědomit, že uprostřed společenství – ze Zdroje, jímž je Bůh - můžeme načerpat, ve společenství – pokud opravdu funguje a vládne v něm důvěra – se můžeme těšit z daru toho, co jsme načerpali a odtud také můžeme to načerpané „vylévat“ a obdarovávat tím i ostatní. Pro mnohé z nás to byl velice inovativní zážitek. Tanec jako modlitba se nám velice zalíbil a tak jsme se domluvili, že to zítra zopakujeme…
Následovala práce na téma cesty. Reflektovali jsme svoji vlastní cestu k Bohu a nakonec jsme měli i příležitost tuto cestu ztvárnit sobě vlastním způsobem na zemi, kde ležel hnědý látkový kruh, obraz Pána Ježíše, za kterým každý z nás putuje a hořící svíce jako symbol Boží přítomnosti. Každý se mohl zamyslet nad tím, jak jeho dosavadní cesta za Pánem Ježíšem vypadá a pak ji složit na hnědý kruh. Objevilo se množství různých cest – od nejjednodušších kamenných, přes zdobné a barevné až po cesty s hlubokou symbolikou. Každý v této práci uplatnil své dary…
Po obědě pak následovala chvíle odpočinku, ve které otec Řehoř odešel připravit odpolední program. Mezitím si zájemci zahráli velice zábavné hry, např. na buldoky. Někteří na tuto hru museli vynaložit i části svých oděvů, aby byla zábava dokonalá a tak na konci byli někteří „ozdobeni“ různými skobami a natrženými částmi oděvů, naštěstí nebylo natrženo ničí tělo…
Úkolem odpoledního úkolu bylo projít šipkami vyznačenou trasu, jež obsahovala tu a tam úkoly… V 14:50 byla vypuštěna na trasu první skupina blonďáků. Po dvaceti minutách měli být následováni Sluníčky. Naneštěstí se blížilo veliké pršení, což otec Řehoř zjistil asi 5 minut před vypuštěním další skupiny. K tomu již tedy nedošlo… Hra byla ztracena, protože intenzivní déšť smyl pracně vybudované a vymyšlené značky. Ale! Nesmyl ty značky, které byly v lese vyskládány z dřívek a větví, což otec Řehoř pak další týden v úterý zjistil, když si na kole dojel sebrat schované pokladničky s úkoly. To je poučení pro příště… Ale co Blonďáci? S úzkostí v srdci jsem se s Vojtou vydal Blonďákům naproti. Po asi 400m od fary jsme je potkali naprosto zmáčené na kost, ale v naprosto výborné náladě, užívající si spršku a tedy v tuto chvíli připravené k dalším koupelím ve stékající vodě, náhodně nalezených kalužích apod. Jejich náladu vám přiblíží fotografie ve fotogalerii. Upřímně jsme z nich měli velikou radost…
Tím nám Pán Bůh zařídil změnu programu… Jak jsme se toho zhostili? Na zbývající část odpoledne a začátek večera jsme tedy připravili film Misie. Tento snímek z roku 1986 silně zapadal do tématu tohoto dne, protože jeho velikým tématem bylo právě pokání. Hlavní postavu, kterou ztvárnil mistrovským způsobem Robert de Niro – Rodrigo Mendoza, se původně živil jako lovec otroků. Po vraždě svého mladšího bratra se mu zhroutil svět. Ovšem pod vedením jezuitského kněze Gabriela našel možnost začít znovu – pokání. Toto pokání, jehož podobu si sám určil, dotáhl do konce a kmen Guaraniů, mezi nimiž lovil také otroky, ho přijal mezi sebe jako duchovního otce, protože Rodrigo se stal jezuitou. Filmem se však vinula ještě jedna linie vyprávění, která tvořila historické pozadí, do níž se však vlomila nečekaným způsobem v osobě kardinála, jenž přijel z Evropy, aby přehlédl misie, založené jezuity, o jejichž osudu bylo již předem rozhodnuto – měly být vydány Portugalcům. V pozadí byl spor Španělů a Portugalců, kteří v Jižní Americe měli své kolonie, jejichž území bezohledně rozšiřovali a drancovali. Šlo jistě o významný zdroj příjmů obou královských pokladen, ale misie jim stály v cestě, protože byly pod zvláštní ochranou nedotknutelnosti. Církev zde byla nešikovně vmanévrována do pozice, kdy měla vydat tyto misie za cenu udržení řádu jezuitů v těchto zemích. Kardinál, který tento úkol měl prakticky provést, se děsil jeho nespravedlnosti, ale nenašel jiný alternativní způsob, jak tuto velice složitou situaci vyřešit. Film dopadl smutně, hlavní hrdinové položili své životy za spravedlivou věc, zlo dočasně zvítězilo. Avšak kardinál si velmi dobře uvědomoval svoji zodpovědnost za toto rozhodnutí a vyznal i svůj díl viny… Takže i on byl tím, kdo ve filmu konal pokání, i když neměl možnost tak přímočaré cesty, jako Rodrigo.
Večer pak jsme byli domluveni na společnou adoraci s vystavenou Nejsvětější Svátostí v kostele. Zpěváci a hráči na hudební nástroje se pečlivě na adoraci připravili. Jiní nachystali na oltář ze svíček duhové srdce pro Ježíše v pokorné podobě chleba. Modlili jsme svým tělem – klečením před Ježíšem v eucharistii, svým zpěvem i spontánní modlitbou. Zůstali jsme v kost1ele asi hodinu a půl. Pak jsme se odebrali na faru.
Mnozí z nás již vnímali, že je to poslední společný večer, proto své bdění maximálně natáhli. Tentokrát to však nebyl oheň táboráku, kolem kterého se sedělo a vykládalo, ale kuchyňský stůl. Mnozí si ještě chtěli užít společenství s těmi, které mají rádi, což jim nikdo neměl za zlé… Ovšem druhý den ukázal, kolik kdo naspal…
Sepsal o. Řehoř, doplnila s. Kateřina
Vstup do fotogalerie: 
těšit se můžete, doufám že na zajímavý, program. Rozvrh dne sem doplním dodatečně, proto tento článek sledujte! 
), dobrovolně, pak příprava na snídani
