Nejnovější kázání

Milí bratři a sestry, období adventu má dvojí smysl: je připomínkou Ježíšova prvního příchodu k lidem – kdy se narodil jako dítě Ježíš v Betlémě – a zároveň vedeni tímto vzpomínáním vyhlížíme jeho příchod druhý. Není to čekání ve strachu, ale těšení se. Vždyť o něm říkáme, že nás přišel zachránit z lásky.

Dnešní slavnost vzniká na popud papeže Pia XI. v roce 1925 u příležitosti 1600 výročí konání Nicejského koncilu v roce 325, který řešil otázku Ježíšovy osoby – co znamená, když o něm vyznáváme, že je božskou Osobou, ale přitom plně člověkem. Papež mohl napsat nějaký dokument, který by četli jen odborníci, ale podle jeho slov zavedení svátku má výhodu v tom, že 1. oslovuje všechny věřící, 2. ne jen jednou přečtením dokumentu, ale každoročně a 3. zasahují nejen ducha, ale hlavně srdce.

1. čtení:

Makabejské knihy pojednávají o hrdinném boji Židů proti seleukovským okupantům za svou svobodu. Autor je píše pro Židy, kteří jsou v diaspoře, aby v nich vzbudil solidaritu s bratry v Jeruzalémě. Kniha obsahuje ve SZ první jasnou zmínku o zmrtvýchvstání. Bratři, kteří jsou mučeni pro víru jasně vědí o odplatě (spravedlivý raději zemře, než aby zhřešil. Bůh se k nim přizná, pomstí je, dá jim nové tělo a vzkřísí.).

 

Evangelium:

Bratři a sestry, možná máte v paměti to místo evangelia, kdy k Ježíšovi přichází bohatý mladík a odchází pak se svěšenou hlavou. Ježíš pak poučuje: jak těžko vejde do nebeského království bohatý, spíše projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do nebeského království. A dnes je zde postava Zachea, velkého boháče, ke kterému dnes přišla spása. A to proto, že jak Ježíš dneska podotýká, Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.

Dnes do mozaiky toho, co je víra dostáváme jeden z nejdůležitějších úlomků. Sírachovec zopakoval to, co říká SZ na mnoha místech, že Bůh soudí na rozdíl od člověka spravedlivě, je lhostejné, zdali je člověk bohatý nebo chudý, ale dívá se do jeho nitra – vidí ho pravdivě.

Začněme od prvního čtení. Izraelité jsou na cestě do Zaslíbené země. Mnohokrát na této cestě přestali důvěřovat Hospodinu a nyní na místě Massa a Meriba reptají proti Mojžíšovi a proti Bohu. Na Boží pokyn Mojžíš vyvádí vodu ze skály, ale v tom se nečekaně objevují Amalečané. Ti jakožto národ jsou známí pouze z Bible, mimobiblické prameny o něm mlčí.

Milí bratři a sestry, dnešní čtení nás od majetku přesouvají k zamyšlení nad vírou nebo lépe řečeno, nad věrností. V prvním čtení z knihy proroka Habakuka jsme totiž konfrontováni s jednou věcí, která bývá velkým kamenem úrazu pro přijetí víry: násilí, které je přítomno ve světě a naproti tomu Boží mlčení. Proč mi dáváš hledět na bezpráví, mám se dívat na soužení? V evangeliu se přesouváme do 17. kapitoly, kde Ježíš nejdříve mluví o pohoršeních a těch, kdo je působí (lepší mu pověsit na krk mlýnský kámen a hodit do vody…) a o nutnosti odpouštět si bez omezení.

Milí bratři a sestry, minulý týden jsme měli možnost se zamyslet na vztahem majetku k Božímu království. Majetek je v Písmu viděn jako projev Božího požehnání, zároveň však v sobě obsahuje léčku, která spočívá v tom, že dává člověku klamný pocit jistoty a zabezpečenosti. A na toto navazuje dnešní podobenství O boháči a Lazarovi.

Dnešní podobenství, možná snad i skutečný příběh, využívá Ježíš k tomu, aby nám naznačil vztah majetku vůči nebeskému království a jak ho tedy s ohledem na svou věčnost máme prozíravě využívat. V podobenství není nejdůležitější nepoctivost správce. Ta je sice důvodem pro jeho propuštění, správce ji ukazuje i v tom, jak se zachová vůči věřitelům svého pána, ale Ježíš ji nechválí. Co naopak chválí, je prozíravost nepoctivého správce.

Stránky