Kovářov, Předbořice a Kostelec nad Vltavou | Informační nástěnka katolických farností

Hrazánky

Hrazánky leží asi 0,5km jižně od Hrazan. Je položena na mírném východním svahu. O historii obce je psáno v článku o Hrazanech.

V roce 1930 zde žilo 132 obyvatel. Západně od Hrazánek leží vyvýšenina Oupeřice, která se postupně sklání k Dobrošovu. Je zde množství žulových balvanů, ale hlavně rozvodí, odkud vody tečou jednak do Milevského potoka, ale také na sever do potoka Mastníku a na západ do Hrejkovického potoka. Tento vršek je ve výšce 564 m nad mořem.

Z Hrazánek pochází otec válečného prezidenta Emila Háchy, jehož děd byl v Hrazánkách sedlákem a rychtářem.

Další fotografie:

Hrazany

Ačkoliv Hrazany nepatří do naší farnosti, přesto, pokud chceme mluvit o Hrazánkách a Dobrošovu které do naší farnosti patří, musíme začít Hrazanami.

Hrazany mají velice blízkou historii krom jmenovaných ještě s Mašovem a Kojetínem. Dnes tvoří Hrazany jednu obec s částmi Hrazany, Hrazánky, Dobrošov a Klisinec. Žije zde celkem 290 obyvatel.

Původ těchto obcí je velmi starý, sahá možná do 10., určitě však do 11. století. Nedaleko vsi byly objeveny dokonce nálezy z období laténské kultury, tj. 4. stol. př. Kr. a zbytky hradiště z 10. stol. O Kojetíně je první listinná zmínka z roku 1220, kdy jej prodal milevskému klášteru Vítek z Prčic, který sám ji zdědil po svém otci. O Dobrošovu byla uzravřena smlouva 20. června roku 1216. Tou se potvrzuje dohoda z roku 1184 mezi panem Jiřím z Milevska (zakladatelem tamějšího kláštera) a Ondřejem, biskupem pražským, o vzájemné směně obcí vzdálených Milevsku za obce bližší. Tehdy již zmíněné osady musely existovat. První písemná zmínka o Hrazanech i Hrazánkách se nachází v listině z roku 1373, kterou se stanoví hranice panství Jaroslava z Vepic vůči majetku milevského kláštera. Další písemná zmínka o osadách je v zemských deskách datována 14. září 1575, kdy císař Maxmilián odevzdává Krištofovi ze Švamberka vesnice Hrazany, Hrazánky, Kojetín, Dobrošov a další. Uspořádání obce se měnilo v roce 1954, kdy byla obec rozdělena na Hrazany, Hrazánky a Dobrošov, jako obec Hrazany. Zbývající osady Kojetín a Mašov utvořily s osadou Porešín novou obec. V roce 1964 byla další změna: k hrazanské obci byla připojena obec Klisinec. Tento stav trvá do dnešních dnů.

Vesnice Hrazánky je mladší, než Hrazany, což také potvrzuje její jméno, které je jako Malé Hrazany = Hrazánky od Hrazan zcela jistě odvozeno.

Jména dalších vesnic jsou odvozena od osob. Kojetín má jméno od Kojaty, Mašov (dříve Mášov) od Máši, Dobrošov pak od Dobroše. Hrazany vzaly své jméno buď z toho faktu, že byly postaveny na – od přírody – hrazeném místě, mezi dvěma zalesněnými vrchy na severu a jihu a mezi bažinami na východě. Anebo se její původ dá odvodit od staročeského jména Hrzan, které je uvedeno i mezi nápisy pánů z Hodějova na klenbě presbytáře milevského kostela sv. Jiljí (zde je jmenována jistá Dorota Hrzanka z Harasova).

Dříve tyto vsi patřily ke kovářovské rychtě, která byla později rozdělena na rychtu kovářovskou a hrazanskou. K hrazanské rychtě pak patřila i obec Klisín. Tyto rychty trvaly až do zrušení poddanství v roce 1848 a náležely nejdříve k panství zvíkovskému a později orlickému. Usedlíci vykonávali svou robotu buď na Orlíku nebo na dvoře Slavoňově. Ve vsích se ještě výjimečně uchovaly zbytky roubenek.

Hrazany měly v roce 1930 140 obyvatel a 25 popisných čísel. Uprostřed obce stojí kaple zasvěcená Svatému Duchu, která byla v roce 2003 krásně zrekonstruována. O její postavení se zasloužil místní rodák, senátor, člen Poslanecké sněmovny Národního shromáždění Jan Jiří Krejčí.

Program vánoční besídky 2009

Předvánoční besídka dětí z Domova sv. Zdislavy 20. prosince 2009

Předprogram:

Zlatovláska – choreografie Michalka Mošničková

Program besídky:

Přivítání účastníků i diváků
Písnička v kruhu – „Dobrý, dobrý den, já přeji nám…“
„Copak to slyším“ (volně upraveno podle pohádky Michèle Lemieux)
Písnička „Ťuky, ťuk“
Básnička „Padla vločka na kocourka“ (Zuzana Kopecká) - Janinka Pecková, Monička Fořtová
Scénka o prvním sněhu
Básničky
1. „Smrček“ (Zuzana Kopecká) – Jenda Škoch
2. „Pekly kočky vánočky“ (Miloš Kratochvíl) – Vítek Pecka
3. „Vánoční stromeček“ (Jiří Žáček) – Simonka Holanová
Písnička „Hvězdičko má…“ (zavěšení hvězdy)
Písnička „Otevřete…“ (Panna Maria se svatým Josefem hledají nocleh)
Rozbalování látkového souboru s Jezulátkem, cinkání zvonečkem
Písnička „Půjdem spolu do Betléma“
Básnička Ježíškovi – Míša Mošničková
Písnička „Ta hvězda naděje“ jako společné přání všem, potom rozdávání vánočních přáníček maminkám

Společné posezení v přátelské a srdečné atmosféře.

Dobrá Voda

Malá osada Dobrá voda se nachází vlevo od silnice spojující Vepice a Hrazany. Kdysi bývala dvorcem, který patřil k petrovickému velkostatku.

Později zde byly vytvořeny tři statky a tři chalupy. Jméno osady se odvozuje od dobré pramenité vody. Pod lesem Horychová byla na louce studánka, která měla velmi dobrou vodu a někteří jí připisovali léčivou moc. Z bývalé vsi se dodnes zachovalo jen několik domů, které slouží již jen k rekreačním účelům. Poslední starousedlíci zemřeli počátkem devadesátých let 20. století.

Ve středu obce stojí na kamenné podezdívce výklenková kaplička zasvěcená Panně Marii, pochází podle údaje na fasádě, z roku 1935.

Nedaleko kapličky pak stojí zvonice z roku 1895, je krásně tvarovaná a vyrobená z kamene.

Další fotografie:

Vepice

Vepice leží na silnici vedoucí z Hrazan do Kovářova. Původně se jmenovala Epice, od křestního jména staročeského Epa. Sídlil zde na místní tvrzi rod vladyků, kteří ve svém znaku měli psí hlavu, tvz. psa věžníka. První zmínka o těchto pánech z Vepic se týká Jaroslava z Vepic, který roku 1373 měl spor s milevským klášterem o hranice svcýh polí, který pak byl skončen smlouvou a položením hraničních kamenů.

V roce 1382 pak hájila vdova paní Gertruda z Vepic nárok svých dcer Anky, Markéty a Kateřiny na jmění Msticha z Vepic, který krátce před tím zemřel a to proti panu Purkartu z Janovic. Okolo roku 1389 odkázala tato paní kostelu v Předbořicích před svou smrtí větší sumu peněz.

Známým je obzvlášť František z Vepic, kterým byl v letech 1383-1404 opatem milevského kláštera. Přestavěl chrám sv. Jiljí do podoby, kterou má dnes. Jeho erb se psem věžníkem můžeme vidět na fasádě sv. Jiljí na štítové zdi mezi střechou lodi a střechou presbytáře. Opat František byl pak pohřben v milevském klášteře. Polovina náhrobního kamene z jeho hrobu se zachovala a s krásně provedeným znakem byl umístěn v klášterním kostele. Jeho hrob byl při vpádu husitů zničen a tento náhrobní kámen přeražen.

Bratr řečeného Františka v Vepic – Odolen – se připomíná v pamětech roku 1388 a byl na živu ještě roku 1412.

V roce 1418 se připomíná Burian z Vepic, který v roce 1437 se svým bratrem Fraňkem zrušil spolek s vladyky rakovickými a obdrželi za svůj díl od Jirovce z Rakovic a Bořivoje z Orlišovic tvrz Vepice, poplužní dvůr a část vesnice Březí. Vladyka Franěk se v roce 1452 zúčastnil tažení proti císaři Bedřichovi. Kolem roku 1460 bratři Jan a Odolen z Vepic měli ve vlastnictví Melicharovský dvůr v Kovářově. V roce 1485 se milevský opat Mikuláš zmiňuje o Fraňkovi z Vepic, od něhož dostával jako farář desátky. V roce 1497 Vaněk z Vepic, syn Fraňka, spravoval s Eliškou z Jetřichovic vesnice v Pičíně na Moravě. Rod vladyků z Vepic i se svou tvrzí zanikl koncem 15. století.

V roce 1498 náležely Vepice Jindřichovi z Březí. V majetku vladyků břízských Vepice zůstávají až do roku 1590, kdy byly připojeny k majetku kovářovskému a s ním pak roku 1592 do majetku pana Jiřího ze Švamberka na Orlíku.

Na místě starého dvorce stojí dům s č. p. 9, z něhož se zachovala část silného zdiva u vchodu, která byla patrná ještě v roce 1940. Dnešní vchod do souboru objektů je již, bohužel, novodobý. Žulová brána s ostěním zalomeným do gotické špice byla zbořena již dříve, koncem 19. století.

Směrem na východ od vesnice v Novém rybníce stávala tvrz, obklopená vodou. Byla roubená z dubových trámů na kamenné podezdívce. Mnoho těchto trámů bylo nalezeno ještě v roce 1900 při čištění rybníka. Byly tehdy v zachovalém stavu a některé byly dokonce ještě spojené. Z tvrze se dodnes zachoval jen malý pahorek, který má v průměru asi 50 metrů. Nedaleko něho se zachoval ještě jeden pahorek, menší, který sloužil asi jako opora dřevěného mostu, kterým byla tato tvrz spojená s vesnicí. Z ostrůvku v rybníku, kde stávala tvrz, vedla prý podzemní chodba do panského dvora č. 9, která je však již zcela sesutá. Za sucha na vyprahlé trávě prý bývá někdy znát, kudy vedla...

Kolem tvrze bylo v nánosu nalezeno mnoho střepin, kostí, dále železné sekyry, hroty šípů, nožík se střenkami vykládanými kovem a mnoho různých odpadků. Na poli u rybníka byl pak nalezen úlomek kamenného vrtaného mlatu. Nálezy byly uloženy v Národním muzeu v Praze.

Kaple zasvěcená svatému Kříži stojí uprostřed návse. Byla vysvěcena roku 1901 kovářovským farářem F. Bodlákem. Její základ položil Jan Dolista, rolník z Vepic a nadal ji částkou 600 korun. Dalšími přispívajícími byla Marie Hlavínová, učitelka v Kladně částkou 400 korun a dále obec Vepice, která přispěla rovněž 400 korun a dále dodala materiál a práci. Kapli vymaloval malíř V. Pešička z Hostína, oltářní stůl dodal J. Kofroň, truhlář z Klisince, původní kříž a sochy Panny Marie Lurdské a Jana Nepomuckého zhotovil sochař F. V. Buk z Prahy.