Obec Sobědraž leží přibližně 3km vzdušnou čarou na jihovýchod od Kostelce. Vesnice je položena v údolí, ze všech stran obklopená lesy. Protéká zde Jickovický potok.

Osudy obce, ležící uprostřed orlického panství, byly spjaty s jeho historií. První zmínky o obci jsou z roku 1800. V roce 1866 tudy táhlo pruské vojsko, z něhož několik vojáků zde zemřelo na choleru. Byli pohřbeni v Kostelci nad Vlt. V sobotu dne 20. srpna 1892 zde vyhořelo pět usedlostí a shořela i stará kaplička. Zásluhou starosty Čeňka Branžovského byla kaplička znovu vystavěna a 20. června 1897 vysvěcena. Stavbu provedl Jan Smrt, stavitel z Hrejkovic. Bedřich Schwarzenberk do kaple věnoval zvon a jeho manželka Kristýna obraz sv. Jana Nepomuckého, jemuž je kaplička zasvěcena. Kapli dal vymalovat rolník Jan Kolář ze Sobědraže.

V obci bývala též jednotřídní škola. Do jejího zřízení musely děti chodit do Kostelce. Roku 1881 padla první žádost o zřízení samostatné školy, ale bezvýsledně. Během let se žádosti opakovaly, až po 1. světové válce došlo k její výstavbě. Zřízena byla 2. dubna 1919 a před dokončením se učilo v sále hostince pana Vraštila, kde se vyučovalo až do konce roku 1924. Nová škola, ležící na cestě do Kostelce byla předána ke školnímu roku 1925. Na průčelí stál nápis: „Škola, základ života“. Dnes slouží jako obecní knihovna, místo pro schůze, volby apod.

Dříve patřily k obci i Sobědražské břehy, které zanikly po napuštění vodního díla Orlík.

Hasičský sbor je v obci od roku 1902 a v témže roce byla také postavena hasičská zbrojnice.

V obci žilo k roku 1940 301 obyvatel, nyní 92.

Obec Zahrádka leží asi 1km jihovýchodně od Kostelce. Pro blízkost Kostelce s ním sdílela také jeho historii. Patřívala břevnovskému klášteru, později pak pánům na Orlíku, zprvu Zmrzlíkům, později Švamberkům, dále Eggenberkům a nakonec Schwarzenberkům. Obec měla roku 1940 183 obyvatel, dnes 50.

Zahrádka byla prohlášena vesnickou památkovou zónou, je zde několik domů postavených ve stylu selského baroka. Na návsi stojí barokní kaplička z roku 1872. Při staré cestě na Hrejkovice za vsí pak se nachází tzv. „Sosnovcova Panna Maria sedmibolestná“. Na kraji vesnice, směrem k Milevsku je 400letý památný strom s Kapličkou .

Přílepov leží asi 1km jihozápadně od Kotýřiny, na potoce spojující kotýřinské rybníky s rybníkem Silvestrem u Zahrádky. Obec byla v minulosti zčásti v majetku Břevnovského kláštera, později přešla prodejem ke královskému hradu Orlíku spolu s Kostelcem, přímo pod patronátní právo Václava II. V roce 1436 byl zastaven králem Zikmundem Janu a Václavu Zmrzlíkovým ze Svojšína. Nakonec pak přešel do panství Schwarzenbergů na Orlíku.

V obci je sbor dobrovolných hasičů založený roku 1907.

Obec měla v roce 1940 203 obyvatel, nyní 70.

Kostel Narození Panny Marie je raně gotická stavba z let 1270–1280, z okruhu stavební činnosti milevského kláštera. Připomínán jako farní je již roku 1341 a i s proboštstvím je zmiňován jako pradávný majetek benediktinů z Břevnovského kláštera, kteří jej patrně sami založili. Budova kostela je orientována západovýchodním směrem a je vystavěna z lomového kamene v podobě poněkud nepravidelného latinského kříže. Stylem se jeví jako přechodný ze slohu románského do gotického.

Kostel Narození Panny Marie

Věž

V západním průčelí je tvořena mohutným hranolem na lichoběžníkové základně, která zaujímá celou šíři budovy. Původně ke kostelu patřila pouze spodní dvě patra, která dosahují výšku zdiva kostelní lodi, zbytek k vrcholu byl nejspíše dřevěný. Později byla tato dřevěná stavba nahrazena zděným patrem a to roku 1763, jak tomu nasvědčuje i chronogram nad hlavním vchodem:

AVE GRATIA PLENA
SANCTA VIRGO AC DEI MATER

(Buď zdráva plná milosti, svatá Panno a Matko Boží).
(V+I+L+C+V+I+C+D+I+M = 5+1+50+100+5+1+100+500+1+1000 = 1763)

Obě spodní patra věže byla původně přístupná pouze zevnitř budovy a otevřena velikým půlkruhovým obloukem. Nyní jsou tyto oblouky přezděny a v západní stěně kostela je proražen poměrně násilně vkomponovaný vchod a přístup do vyšších pater a na kůr je proražen do severního zdiva věže. Síla věžního zdiva činí 1,62 m.

Chrámová loď

je podélného tvaru, pokrytá plochým stropem s dřevěným podbitím, omítnutý na rákosovou rohož. V 18. století byly po obou stranách lodě přistavěny oratoře, přičemž boční stěny hlavní lodě byly prolomeny z každé strany obloukovými otvory, z nichž pak jsou do lodi vysazeny obloukovitě prohnuté podlahy oratoří, zapažené dubovým zábradlím z dubových profilovaných sloupků. Touto přestavbou vzala za své původní okna a proto byla v přístavbě oratoří zřízena nová okna, která byla pak později i ve spodním patře doplněna okny kulatými. Tím získal kostelík dojem trojlodní stavby, avšak ztratil velkou část své původní krásy. Délka lodi činí 9,9 m, šířka 6 m a výška 7 m.

Příčná loď

je dlouhá 13 metrů a široká pouze 3 metry. Je zaklenuta třemi poli křížové klenby s profilovanými žebry. Výška klenby činí v bočních kaplích 6,6 m. a v hlavní lodi 6,7 m.

Klenbová pole jsou od sebe oddělena neprofilovanými pásy o šířce 0,5 m a odděluje jak prostor jednotlivých klenebních pásů, tak i prostor příčné lodě a hlavní lodě a příčné lodě a presbytáře.

Před oltářem sv. Anny je v zemi mramorová deska s nápisem tohoto znění:

IOANNES FERBERT PRESBITER ECCLESIASTICUS ET FVNDATVS PROTOCAPELLANVS AD HOSPITALE KOSTELECENSE OBIIT ANNO MDCCLXXV DIE XVI MARTII.
(Jan Ferbert, kněz církve a první ustanovený kaplan u kosteleckého špitálu, zemřel roku 1775 dne 16. března).

Okna v příčné lodi jsou nepůvodní, proražená až později, původní okna byla polokruhovitá a jsou zazděná v prostoru za dnešními bočními oltáři sv. Jana Nepomuckého a sv. Anny.

Presbytář

je čtvercového tvaru, z východní strany na něj přisedá závěr o třech stranách osmiúhelníka. Je zaklenutý podobně jako příčná loď elegantní žebrovou klenbou. Žebra jsou profilovaná, ploše seříznutá a ozdobená žlábkem. Svorníky jsou okrouhlé, mísovitě prohloubené. Jak na nich, tak na žebrech byly objeveny mnohonásobné přemalby. Patky žebrům schází, vyjma těch, které se rozbíhají do třech stran ve středu presbytáře. Zde je zhotovena na každé straně krásná profilovaná konzole. Okna v presbytáři byla v pozdější době zvětšena upravena do nepůvodního tvaru. Zvenku je presbytář v rozích opřen do ústupkových opěráků. Opěráky jsou kryty žulovými deskami, dva z nich nesou kamenný trojúhelníkovitý štítek. Na jižní straně presbytáře se ve stěně nachází sedile, završená segmentem. Za oltářem se dochovaly dvě gotické fresky z doby před rokem 1350, jejichž tématem je Zesnutí Panny Marie a Strom Jesse.

Hlavní oltář

je velmi zdobný, rokokového stylu. Dva vznášející se andělé nesou rozpjatý postříbřený baldachýn, který je shora spjat prohýbanou římsou. Baldachýn pak tvoří dílem měděné a zlacené pozadí stříbřené skříňce se sochou Madony, která stojí na svatostánku obkládaném tepaným plechem. Ke svatostánku jsou zboku přisazeny tvarované lavičky pro svícny. Nad skříňkou Madony se pak vznáší socha Boha Otce. Po stranách oltáře stojí sochy asi sv. Filipa a Jakuba a po obou stranách pak jsou vytvarovány branky, jimiž se vchází do sakristie. Skříňku, svatostánek a svícnové lavičky zhotovil roku 1766 za 240 zlatých pasíř Zikmund Ehrlich z Příbrami.

Soška Madony je pozdně gotická, zhotovená z lipového dřeva, výšky 0.67m s Ježíškem na pravici, zahalená dřevěnou drapérií. V současné době je nahrazena sochou Panny Marie Lurdské.

Boční oltáře

na evangelní straně sv. Anny a na epištolní sv. Jana Nepomuckého pocházejí ze stejné dílny jako hlavní oltář. Jsou rámového typu, opět z druhé pol. 18. století. Na nízkém stupni je umístěna tumbovitá menza s kartuší. Na desku menzy pak nasedá predela s plochým retabulem, neseným dvěma anděly. Oltářní obraz sv. Anny a sv. Jana Nepomuckého jsou malovány olejem na plátně. Oltářní obraz sv. Anny maloval Quido Mánes, byl restaurován roku 1973. Ve vrcholu oltáře se vznášejí andílci a čtyři hlavičky, v jejichž středu je Boží oko (sv. Anna) resp. jazyk (sv. Jan Nepomucký). Oltáře jsou v současnosti demontovány a prodělávají restaurování.

Kazatelna

je konkávního tvaru, zdobená rokokovými rámečky andílky a obrazem Rozsévače. Je zřejmě staršího data než oltáře.

Kazatelna je o něco starší než hlavní oltář

Zvony

jsou ve věži tři. Největší bronzový má 1,02 m v průměru a 1 m na výšku. Při koruně je vlys 5 cm široký složený z obdélníkových obrazců, které se opakují a znázorňují příběh marnotratného syna. Pod tím je obruba svislých akantových listů. Na plášti je podélný rámec 26x49 cm v němž je reliéf Panny Marie Bolestné a minuskový nápis tohoto znění:

S dovolením vysoce urozeného Pána pana Jana Jiřího z Schwamberka na Ronspergce a ja-| kožto kolátora fary a kostela Blahoslavené Panny | Marie v Kostelci a milovníka pravdy Páně | Kristovy a též pravého náboženství křesťanského, tento zvon slovutný Brikcí zvonař z Cimperku v Novém | městě Pražském pro potřebu církevní Pánům osadním: | náležejícím k vejš jmenovanému kostelu nákladem | – jejich jest udělal. Léta Páně 1596.

Pod nápisem je pak oválná medaile na níž je podobizna Brikcího a nápisem:

BRICCIUS ÆRIS FUNDITOR A STANNIMONTE (Brikcí, slévač kovů z Cimperka).

Při okraji je pak okrouhlá mince o průměru 8cm s vyobrazením osoby Spravedlnosti a Trpělivosti. Na protější straně pak jsou dva znaky: Švamberků a Felzovský. a nad nimi dva nápisy:

JAN GIRZY. PAN Z SSWAN-
BERGKA NA RONSSPERG-
CZE, BORV, A WORLIKV, E~
GEHO MILOSTI CYSARZE
RZYMSKEHO RADA


ALZBETA SSWAMBERG-
KOWA, SWOBODNA PANI
ROZENA Z FELSU NA
RONSSPERGKCZE, BO-
RU A WORLIKU

Na okraji jsou symboly čtyř evangelistů. Na bocích zvonového pláště pak jsou dvě a dvě postavy apoštolů Šimona a Judy a Jakuba a Filipa.

Druhý zvon, který byl spolu s umíráčkem rekvírován za první světové války roku 1916, měl 91cm v průměru a 85 cm výšky s uchy v podobě vousatých hlav. Při koruně byl vlys květů a listů vyrůstajících z orlích postav. Na plášti pak v rokokovém orámování postava Bolestné Matky. Na obrubě stál letopočet 1799. Na protější straně pak ve věnečku znak zvonu a nápis: JOS. PERNER IN BUDWEIS.

Po první světové válce byly roku 1919 místo původního menšího zvonu a umíráčku pořízeny dva železné a to za faráře Josefa Hrocha ze sbírky vykonané mezi osadníky. Na věž byly zavěšeny 1. prosince 1919. Jsou to zvony Josef o váze 300 kg a Maria 600 kg těžký. Nemají žádné ozdoby jsou na nich jen jejich jména. Náklad na pořízení činil 5 839 Kč.

Fotografie

Putováním ostatků svaté Anežky České po františkánských řeholních komunitách

v Předbořicích ve dnech 26.–28. února 2010 

Loni jsme oslavili 20. výročí Anežčina svatořečení a roku 2011 oslavíme 800 let od jejího narození. Nynější putování relikviáře po františkánských komunitách má symbolický význam.  

Vstup do fotogalerieSv. Anežka poprvé v dějinách putuje po františkánských klášterech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, aby tak navštívila celou naši zem. Jde o to připomenout si její odkaz. Být s ní a naslouchat jí. A prosit jí o pomoc a požehnání. Koncem února a začátkem března navštívila svatá Anežka všechny komunity naší kongregace – Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka Pod ochranou Svaté Rodiny.

V pátek 26. 2. 2010 nám naše spolusestry z Velkého Újezda u Moravských Budějovic předaly ostatky sv. Anežky České. Měly jsme velkou radost, že přijely i starší sestry a těšíme se na další troufalce, z řad našich dříve narozených spolusester, které se za námi vydají sem do Jižních Čech.

Hned na pátou hodinu byla princezna Anežka ohlášena v Lašovicích. Program spočíval ve dvou krátkých zamyšleních zakončených litaniemi a potom jsem zahrála píseň 836: Radostnou píseň boží lid, dnes o Anežce zpívá. Na konci mše svaté udělil otec Nepomuk ostatky požehnání. Za dvě hodiny tj. v 1900 začala v Předbořicích adorace. Celou adoraci provázela píseň Učiň mě Pane nástrojem na jejíž jednotlivé sloky s. Kateřina připravila různá zamyšlení ze života sv. Anežky s tím, že se pokaždé dostala k Pánu Ježíši. S materiálem pro tyto úvahy nám pomohly dva texty novén, které jsme měly k dispozici. Novéna od paní Marie Holkové a novéna z dopisu Jana Pavla II. panu kardinálu Tomáškovi. Po adoraci a požehnání opět zazněla píseň 836, litanie a požehnání ostatky. Pak jsme se přesunuly na faru, kde otec Řehoř měl připravený výklad 1. žalmu a několik informací o původu ostatků sv. Anežky české.

V sobotu 27. února byla v 9 hodin v Kovářově mše sv., na níž měla s. Kateřina z Brna přeposlaný text k obětnímu průvodu. Naše škola Církevní střední zdravotnická má za patronku sv. Anežku a na její svátek, připravují nějaká oživení i při liturgii.

Nesly jsme svíci, královskou korunu, cihlu, „řeholní oděv“, obvazový materiál, růži a chleba s vínem.

Vstup do fotogalerieHořící svíce jako symbol světla nového života, kterého se dostalo lidem skrze svatou Anežku. Koruna – královská důstojnost svaté Anežky. Cihla symbolizuje založení a stavbu klášterů pro františkány a pro klarisky. Rovněž připomíná založení špitálů pro chudé a trpící. Řeholní oděv je svědectvím toho, že se Anežka zříká bohatého a skvělého života u dvora a místo toho volí chudý řeholní život v klášteře. Péči svaté Anežky o potřebné a chudé vyjádřil zdravotní materiál. 

V sobotu nás navštívily sestry z Lomce. Byla tu matka Klára, s. Veronika a s. Františka. Zúčastnily se ranní mše sv. v Kovářově i odpoledního programu ve školce. Připravily jsme pro ně oběd a každá jsme se jim chvilku věnovaly. Snad se jim u nás líbilo Smile... Na odpolední netradiční zamyšlení, jak jsem je nazvala já, když jsem tvořila program, sestra Kateřina vzala pohádku, které jsme byly účastny v Českém Těšíně, jmenovala se Mladý král. Velmi se k Anežce hodila, zcela vystihla myšlenku, kterou nám tato královská dcera chtěla sdělit.

Neděle ve farním kostele byla pro sv. Anežku takovou reprízou, protože obětní průvod i vše ostatní bylo stejné jako v Kovářově.

V neděli odpoledne pak sv. Anežka od nás putovala do další naší komunity na Žernůvce u Tišnova.

napsala S. Pavlína


O uctívání ostatků se vedly dlouhé diskuze a mnozí lidé, i v církvi samotné, tuto praxi odsuzují. Jak to tedy je?

Je lidské uchovávat to, co nám po sobě zanechal nějaký milý člověk, který od nás odešel. Tak se např. často uchovávají nedotčeny pracovny slavných lidí, tak při sobě často nosíme nějakou upomínku na milovaného člověka. Proč by nám všechny tyto prastaré projevy příchylnosti neměly také pomáhat k tomu, aby se naše myšlenky pozdvihovaly k Bohu? Proto se také uchovává a má v úctě to, co zůstalo po svatých. Nazývá se to ostatky, relikvie. Jsou-li nám všechny tyto předměty pomocí k modlitbě, připomínají-li nám Boha a jeho milost, která se mocně projevila v takto uctívaných světcích, pak není tak důležité, zda u nějaké relikvie máme nevývratnou jistotu o její pravosti. V podstatě přece nejde o nějaký kus látky nebo úlomek kosti, nýbrž o uctívanou osobu jakožto vzor víry, a nakonec o Boha, kterého ve svatých uctíváme.
Jak je tedy řečeno výše, neuctíváme kosti, či oděvy, ale uctíváme samotného Boha, který v těchto lidech působil, a kterému se oni dokázali cele odevzdat a spolupracovat s jeho milostí.

Fatym – internetová knihovna Naše víra


Stránky