Čtvrtý den jsme začali opět růžencem. Ale protože bylo nepříznivé počasí, šli jsme se ho pomodlit do kostela. Tam od pondělka byla vyndaná okna, protože je bylo třeba natřít, takže jsme v kostele byli na čerstvém vzduchu.

Následovala snídaně a po ní pak téma dne, totiž krátká katecheze na téma rozumu. Pak jsme si po verších přečetli příběh z knihy proroka Daniela o Zuzaně. Ten jsme pak rozdělili na tři části a každou část jsme přidělili jinému týmu, který se tento text pokusil zpracovat formou bibliodramatu. To je forma hry, ve které se snažíme pod vedením Božího slova co nejvíce ztotožnit s biblickými postavami a prožít tak s nimi příběh, který se četl. Cílem je tedy uvědomit si co nejvíce věrným způsobem, co postavy biblického příběhu prožívaly a jak se cítily. Je to zase jiná metoda, jak se pokusit biblický text přisvojit.

Poté pak následovala mše svatá v kapli. Byl zrovna svátek sv. Prokopa. Po obědě pak se dala většina do hraní kopané. Úmyslně píši kopané a ne fotbal, protože na malém prostoru hřiště se zúčastnilo velké množství hráčů a hra tím dostala nezaměnitelný charakter, zkrátka: bylo to skutečné maso!

Od 14 hodin byly na programu workshopy. Bylo možno tvořit smaltováním klíčů, křížků či dokonce koňských hlav či jsme se pokusili vytvářet nějaké výrobky z hlíny… Vznikly zajímavé a i pěkné výrobky, jak se můžete podívat v naší fotogalerii.

Od půl páté se pak soutěžilo v disciplínách zaměřených na rozum a znalosti. Týmy dostaly za úkol nasbírat co nejvíce známých rostlin, ověřily si znalosti vlajek, luštily kvíz či si vyzkoušely, nakolik znají naše ptáky. Úrovní znalostí jsme byli velmi příjemně překvapeni!

Po večeři se pak dohrával turnaj v přehazované z pondělka, ve kterém nakonec zvítězili Pé-plechovky, následované Smetáčky a na konci se pak umístil tým Minimální trvanlivosti. Po oslavě pak následovala bilance a spánek.

sepsal o. Řehoř.

Třetí den se nesl ve znamení likvidace následků nočního dobrodružství, ale také byl věnován daru Ducha Svatého, daru rady. Začali jsme den mší svatou v kapli, pak následovala snídaně a pak jsme natahovali provazy a věšeli prádlo.

To už s námi byla i sestra Pavlína. Pak jsme se dlouho rozhodovali, co dál. Počasí se netvářilo zvláště přívětivě, ale přece jsme se rozhodli pokračovat v programu a absolvovat cestu na Makovou horu. Tam nás totiž ten den čekal bratr Anděl, původně jsme tam také měli mít mši svatou.

Nicméně, mši svatou jsme neměli, ale pouť měli. O cestě nemohu napsat nic bližšího, protože jsem na ní nebyl. (pokud by se někdo našel, kdo by chtěl toto bílé místo zaplnit, tak nechť tak učiní v komentáři pod článkem, děkuji). Na Makové už jsme se sešli. Posvačili řízky a nechali se pozvat do svatyně. Tam jsme se nejdříve pomodlili litanie k Panně Marii za všechny postižené krupobitím a následně si vyslechli velice zajímavý výklad bratra Anděla, který nás nechal také nahlédnout do nebe (svého příbytku). Po průzkumu kůru, kde Pája vyzkoušela místní varhany a věží jsme se pak rozloučili a dostali požehnání na cestu. Zpáteční cesta se pak odehrála pomocí kyvadlové dopravy mé a sestry Pavlíny, protože již pršelo.

Po příchodu na faru jsme zjistili, že naše veliká starost, totiž rozbité střechy, se řeší. Nuslovi a jiní dobří mužové pilně jako včelky opravili střechu na kostele, na faře a na stodole, vzhledem k jejímu stavu natáhli plachty. Mezitím nás bavila jejich Eliška, která uměla bezvadně recitovat a vůbec se nestyděla. Odměnili jsme ji potleskem.

Večerní bilance pak byla spojena s tématem povolání. Při ní nám vypnuli elektřinu, proto jsme měli možnost navodit tajemnou atmosféru pomocí svíček do tvaru kříže. A pak jsme již se připravovali ke spánku a před tím jsme si ještě zazpívali s velikou chutí čtyřhlasy. Bylo to super.

sepsal otec Řehoř.

Druhý den jsme zahájili podle programu ráno v 7 hodin modlitbou růžence. Na cestě nás provázelo sluníčko a mokrá tráva z deště předešlého dne. V 8 pak byla snídaně a pak jsme se v devět hodin sešli v klubovně na biblické soutěže a kvízy.

Den byl totiž věnován daru umění, přičemž dar umění nás především vede k poznání Hospodina, Pána Ježíše. Proto jsme si mohli v testech ověřit, jak na tom jsme. Na závěr si pak jednotlivé týmy vybraly úryvek, který pak zpracují formou představení pro všechny. Pak už následovala mše svatá v kapli a oběd, který nám uvařila paní Pecková. Bylo to výtečné kuře s bramborami. Přijely se za námi také podívat Anička a Dorotka, takže to bylo o pěkné setkání navíc. Po obědě pak byla volná zábava, většinou vyplněná sportováním, a od dvou hodin se mohlo tvořit. Někteří se dali spolu se sestrou Kateřinou do smaltování křížků a klíčů, přičemž vznikly opravdu pěkné výrobky. Již během odpoledne se týmy začaly vytrácet a postupně se zabývaly přípravou zadaných úkolů.

Od půl páté pak nastala prezentace jejich práce. První chtěly začít Minimální trvanlivost. Jejich představení se odehrálo na hřišti, přičemž i využili otevřeného okna v druhém patře fary, odkud mluvila Pája coby anděl Gabriel. Velice se nám líbily použité rekvizity, kostým sv. Jana Křtitele v podání Vojty, opravdický křest u Jordánu a také vyrovnávání stezek. Družstvo bylo odměněno zaslouženým potleskem.

Následovali Smetáčci. Ty nás zavedli k ohništi a tam jsme mohli sledovat bitvu Izraelitů s Amalečany. Chvíle bitvy byla vtipně zaplněna komerčními pauzami, kde jsme viděli i reklamu na střešní krytinu. Smetáčci neužívali přímého čtení z Bible a tak byla divákovi dána příležitost, aby on sám se snažil přijít na to, o čem ta scéna je. Velmi se nám líbil také souboj Marky s Bětkou. Nakonec vše dobře dopadlo, Izraelité zvítězili a Smetáčci sklidili zasloužený aplaus.

Poslední pak vystoupilo družstvo Pé-plechovek. Ti měli za úkol předvést to, jak Mojžíš pod horou Chorebem roztříštil kamenné desky, které předtím Hospodin popsal textem Desatera. Pěkný byl Mojžíšův výstup na horu v podání Honzy a Mirkova role Hospodina. To, že na hoře Chorebu dal Hospodin vybrat Mojžíšovi, zdali chce kávu raději turka nebo rozpustnou, bylo zajímavé rozvedení toho, co v Bibli nemáme. Zlaté tele vyrobené z plastových brýlí také nevypadalo vůbec špatně. Opět si potlesk zasloužili po právu.

Po večeři pak následovala bilance a po ní pak turnaj mezi družstvy v přehazované. Ten se, bohužel, nedohrál, protože k nám přišla od jihozápadu bouřka s velikými kroupami, které rozbily totálně střechu na stodole, kde byla naše jídelna a také na faře a kostele. Spacáky, osobní věci a vše, co měly holky pod střechou, bylo promáčené. Ještě že kluci byli natolik obětaví a ochotní, že holkám pomohli, ochotně jim nabídli své spacáky a deky a pomohli se stěhováním na faru do prostor klubovny, která se od té doby stala ložnicí. Všem vám díky! I vaší zásluhou jsme tuto závažnou událost překonali v pohodě. Na faře jsme vše rozmočené rozvěsili k uschnutí a pak se pomalu uložili ke spánku. Ještě jedna bouřka přišla v noci o půl druhé a trvala do dvou, ale už se nestalo nic vážného, jen to, že nám opět vyplavila jídelnu.

sepsal o. Řehoř.

10. června 2012 jsme oslavili slavnost Těla a Krve Páně. Při této slavnosti máme v Předbořicích a v Kovářově průvod obcí, letos v Kovářově navíc devět dětí poprvé přistoupilo k přijetí eucharistie. Byl to tedy den plný slávy.

V Předbořicích šlo vše jako obvykle, po mši svaté jsme vyšli na cestu po jednotlivých oltářích, které postavili laskaví věřící z našich řad. Při něm nás doprovázelo mnoho družiček, některé byly tak malé, že s nimi musely jít i jejich maminky. Cestou nám sice začalo kapat, ale více se nerozpršelo, takže jsme mohli průvod šťastně dokončit.

V Kovářově jsme pak plánovali také průvod, navíc zde však devět dětí přistoupilo poprvé ke svátosti eucharistie. Byl to pro ně jistě zážitek, který si budou dlouho pamatovat, přejeme jim, aby se jim toto první svaté přijímání stalo dalším krokem na cestě za Pánem Ježíšem.

Po mši svaté jsme chtěli jako obvykle vyrazit na průvod obcí, ale déšť již tak zesílil, že by to nebylo rozumné. Proto jsme uspořádali adoraci v kostele. I tak jsme rádi oslavili ten veliký dar, kterým eucharistie pro nás je.

Sepsal Řehoř J. Žáček.

(kliknutím na kterýkoliv obrázek vstoupíte do fotogalerie)  

Každý rok se snažíme s rodinami kolem Školky v Předbořicích vyrazit na nějaký výlet. Tento rok jsme se rozhodli podívat do Římova, Rožmberku a Vyššího Brodu. Vyjeli jsme v 7 ráno

z Předbořic autobusem pana Kotašky z Branice. Již ve čtvrt na deset jsme byli v Římově, protože jak podotkl pan Kotaška, jeho autobus je sice stará bába, ale chodí dobře...  Tam jsme tajně doufali, že se dostaneme k prohlídce místního kostela a poutního areálu, ale P. Koňařík nám vysvětlil, že bez výkladu by to pro nás nemělo stejně význam, takže jsme odešli do okolí Římova obejít v terénu roztroušené kapličky a modlili jsme se křížovou cestu. Každé zastavení dostal někdo jiný. Kapličky sice netvoří křížovou cestu, ale spíše jsou po vzoru jeruzalémských svatých míst Kristova utrpení rozmístěny tak, jak je to ve svaté zemi. Zde si tedy poutník může jít ve stopách Ježíšových a rozjímat u jednotlivých zastaveních nad jednotlivými tajemstvími jeho cesty utrpení. Proto se těmto kapličkám říká Passio Christi (Utrpení Kristovo).

Ve čtvrt na dvanáct jsme již byli připraveni k prohlídce. P. Tomáš Koňařík se nás ujal a velmi zevrubným a zaníceným způsobem nás přesvědčoval, že Římov je po Jeruzalému druhým nejdůležitějším poutním místem na světě. Historie tohoto místa se začla psát roku 1628, kdy se zde jezuitovi P. Janu Gurremu zjevil Pán Ježíš a Maria a sdělují mu, že na tomto místě chce Bůh spasit svůj lid. Blíže si o historii poutního místa můžete přečíst na stránkách farnosti. Postupně jsme navštívili ambity, kostelík a také loretánský domeček. Prohlídka trvala až do půl druhé. Proto jsme se rozhodli, že v Římově i poobědváme. Teprve pak jsme se vydali na další cestu.

Naším dalším cílem byl hrad Rožmberk. Toto sídlo stejnojmenného rodu je situováno na vysokém kopci a pro dobyvatele určitě představoval těžký oříšek. My jsme vystoupali až na hradní nádvoří, ale vzhledem k časové tísni jsme se již prohlídky interiérů vzdali. Před nástupem do autobusu jsme si dali zmrzlinu a pak odjeli do Vyššího Brodu, kde jsme byli asi za čtvrt hodiny.

Ujal se nás zde místní převor P. Justin Berka a průvodkyně Hana. Ta nám ukázala výstavu soch, galerii a knihovnu. Pak nás čekala mše svatá v kapli sv. Anny. Kostel jsme vidět nemohli, protože je v současnosti rekonstruován. Asi v půl sedmé jsme se vydali na cestu zpět. Cesta nám uběhla opravdu velmi rychle a za necelé dvě hodiny nás autobus dopravil zpátky. Jsme vděční za vše, co jsme mohli vidět a zažít a určitě nás povzbuzuje k pořádání dalších podobných výletů.

sepsal Řehoř J. Žáček. 

(kliknutím na kterýkoliv obrázek se Vám otevře fotogalerie)