Kovářov, Předbořice a Kostelec nad Vltavou

V této části si budeme vysvětlovat, co je to svátost smíření. Tuto svátost ustanovil Pán Ježíš proto, aby nás vysvobozoval a uzdravoval od toho, z čeho nás nikdo jiný vysvobodit a uzdravit nemůže, totiž od hříchu. Říkali jsme si, že hřích bere člověku radost a štěstí. Nikdo z nás asi nechce být smutný a nešťastný. Proto se chceme hříchů zbavit. Po svém zmrtvýchvstání přišel Pán Ježíš mezi ustrašené apoštoly a řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou! Tím dal apoštolům a jejich nástupcům moc a pověření odpouštět v jeho Jménu lidem hříchy.

Příběh marnotratného syna

Každý hřích může být člověku odpuštěn, ale jen tehdy, když jich lituje. K tomu jsme si četli příběh O marnotratném synu. Ten odešel z domova, kde mu bylo dobře, ale kde ho to moc nebavilo a myslel si, že si sám dokáže zařídit mnohem šťastnější život. Jak dopadl, to víme. Nakonec utratil všechny peníze, které mu otec svěřil, a když neměl peníze, tak ho opustili i jeho kamarádíčkové. Nakonec zůstal úplně sám, ale nejhorší bylo, že začal mít hlad a neměl na jídlo. Tak se nechal najmout jako pasáček vepřů. To bylo pro něj opravdu veliké ponížení, protože Židé vepře nejedli a pokládali je za nečistá zvířata, kterých se ani nedotýkali, natož aby je chovali. No a jak tak pásl ty vepře, tak začal přemýšlet. On tady sedí a dívá se na vepře, kteří mají lusky, jimiž mohou zahnat hlad. On nedostal ani ty lusky, ale když si vzpomene na to, jak to chodí v domě u jeho otce, tak tam je to úplně jiné: každý nádeník, každý dělník, tam má dost chleba, že ho může rozdávat. A on tady hyne hladem. Taky si uvědomí, že z domu odešel proti přání otce, že ho tak velmi zarmoutil, dokonce si nechal od něj vyplatit dědictví, a to ještě předtím, než otec umřel, to ho muselo opravdu moc bolet. Teď si uvědomil, že se zachoval nevděčně. Už nemůže počítat s tím, že se může jen tak vrátit domů. (zpytoval své svědomí) Mrzelo ho, že byl tak zlý a hloupý. Kdyby zůstal doma, určitě by se mu dařilo lépe. Otec má o něj určitě starost a kdyby ho viděl v tomto stavu, určitě by ho to moc bolelo. Nyní vidět, že to neměl dělat. (litoval svých hříchů) Ale když tady zůstane, tak se mu dobře vést nebude. Je nebezpečí, že tady umře hlady, vždyť je každému jedno, jestli má hlad nebo ne. U jeho otce i ten nejposlednější nádeník má dost jídla. A tak si řekl, že se zvedne a půjde ke svému otci, aby ho přijal jako nádeníka. Vstal a šel ke svému otci. (učinil pevné předsevzetí)

Otec ho dlouho vyhlížel. Každý den se chodil dívat, jestli se náhodou jeho syn nevrací domů. Záleželo mu na něm. Jednoho dne se dočkal… Vidí, že se už vrací, ale ten pohled! Syn se vrací otrhaný, špinavý, zapáchající a hladový. Na tváři smutek a bolest a teď začne plakat a říkat: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu, i proti tobě! Už si nezasloužím, abych byl tvým synem! (vyznal své hříchy) Ale vezmi mě aspoň jako jednoho ze svých nádeníků! A já budu pilně pracovat, všechno napravím a budu tě ve všem poslouchat!“ (chtěl odčinit své hříchy).

Ale otec se zachoval překvapivě štědře. Jakoby ani neslyšel, co mu syn vykládá hned nechal přinést ty nejlepší šaty, nechal zabít to nejvykrmenější dobytče a uspořádal veselou hostinu, protože měl obrovskou radost, že má své dítě zase doma a že je živ a zdráv…

Na tomto krásném příběhu jsme si vysvětlili, z jakých pěti částí se skládá každá svátost smíření.

Jak se připravujeme na svátost smíření

První tři části si připravujeme obvykle doma. Doma zpytujeme svědomí, litujeme svých hříchů a děláme pevné předsevzetí ty hříchy už neopakovat. Pak teprve jdeme do kostela a tam hříchy vyznáváme před knězem, a on nám je v Božím jménu odpouští. Tam také máme udělat rozhodnutí, co pro nápravu svých hříchů uděláme.

Když budeme pravidelně, třeba každý měsíc, vyznávat své hříchy a budeme se snažit je napravovat, vyhýbat se jim, budeme mít čisté srdce, ve kterém bude radost a veliký pokoj. A takový pokoj a takovou radost nám chce dát Pán Ježíš, abychom tak měli hodně sil a chuti zvládat všechny úkoly, které na nás každý den čekají.

Boží slovo tvoří podstatnou část liturgie církve. Není v liturgii hlásáno jen jedním způsobem, ani nemá vždy stejný účinek na srdce posluchačů. Je předkládané v liturgii působením Ducha Svatého a tím je stále plné života a síly a zvěstuje Otcovu lásku, kterou on stále mocně ukazuje lidem.

Vždycky je však ve svém slově přítomen Kristus, který uskutečňuje tajemství spásy, posvěcuje lidi a vzdává Otci dokonalou poctu.

Souvislost Starého a Nového zákona

Při hlásání Božího slova se zvěstuje vždy jedno tajemství Krista, když se čte Starý a Nový zákon. Obojí zákon je v jednotě, přičemž ve Starém se tají Nový zákon a v Novém zákoně je zjevný Starý zákon. Středem však a naplněním celého Písma je Kristus.

Účast lidu v liturgii Božího slova

Kdykoliv Bůh sděluje své slovo, vždy čeká odpověď. Ta záleží ve slyšení, klanění se a životu „v duchu a pravdě“ (Jan 4,23). Duch Svatý totiž dává naší odpovědi účinnou sílu, aby slovo slyšené v liturgii došlo také v životě svého naplnění, podle slov: „To slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali“ (Jak 1,22). Držení těla, pohyby a slova, jimiž se vyjadřuje liturgické dění nemají význam jen pouhé lidské činnosti, ale z Božího slova a Božího plánu spásy. Proto mají věřící tím větší účast na liturgii, když naslouchají Božímu slovu, které se při ní hlásá, čím niterněji se sami snaží přilnout ke Kristu a když se snaží vnášet do liturgie to, co sami prožívají ve svých životech.

Boží slovo v životě Božího lidu

Církev je budována a roste slyšením Božího slova. Podivuhodné skutky, které kdysi Bůh vykonal pro lidi v dějinách spásy, se zpřítomňují tajemným způsobem ve znameních při slavení liturgie. Slovo Boží, které je v liturgii hlásáno a slaveno se dotýká nejen přítomnosti, ale dívá se i zpět na minulost a vpřed do budoucnosti.

Podle Kristovy vůle mají jednotlivé údy církve (věřící různých stavů) různé poslání. Proto jim také přísluší ve vztahu k Božímu slovu různé povinnosti a úkoly (naslouchat, uvažovat o něm, a ti, jimž to bylo svěřeno též vykládat).

K tomu, aby Boží slovo opravdu mohlo působit v srdcích, je třeba působení Ducha Svatého. Jeho činnost celé liturgické dění nejen předchází, ale také provází a následuje a vkládá každému do srdce všechno to, co se přednáší při čtení Božího slova.

Naslouchání Božímu slovu je spjato se slavením eucharistie jako s jediným bohoslužebným úkonem. Obojí jsou jakoby dva stoly, kde u jednoho se církev více vzdělává, u druhého se jí dostává plnějšího posvěcení. Ve slově Božím je zvěstována smlouva Boha s jeho lidem, aby pak při slavení eucharistie byla znovu obnovována.

Bohoslužba slova ve mši

Hlavními částmi jsou biblická čtení, jež jsou proloženy mezizpěvy, homilie, vyznání víry a modlitba věřících (přímluvy).

Biblická čtení

Spolu se zpěvy převzatými z Písma svatého tvoří souvislý celek a není dovoleno je ani zkracovat ani vynechávat. V žádném případě nesmí být nahrazována za jiná, nebiblická čtení. Z Božího slova zapsaného a nám předaného, totiž mluví ke svému lidu Bůh a Boží lid je trvalým používáním Písma svatého poučován Duchem svatým o víře, aby mohl svým životem vydávat před světem svědectví o Kristu.

Bohoslužba čtení má svou gradaci. Vrcholem je čtení evangelia, na které připravují shromážděný lid čtení v tradičním pořadí, tzn. ze Starého a pak Nového zákona. Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně a pozorně. Takový způsob totiž pomáhá k správnému sdělení Božího slova.

Ve mši s účastí lidu se čtení přednášejí vždy od ambonu, tzn. místa, jež je rezervováno pro předčítání Božího slova. Odtud se nepředčítá nic jiného! Při bohoslužbě se náležitá pozornost a úcta má prokazovat předčítání evangelia.

Zakončení jednotlivých čtení je „slyšeli jsme slovo Boží“. Toto zakončení může pronést i někdo jiný než lektor, který pronášel čtení, a všichni na toto zvolání odpovídají. Shromážděný lid svou odpovědí prokazuje úctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností.

Responsoriální žalm

Je nedílnou součástí bohoslužby slova a má veliký význam. Zpěv žalmu velmi napomáhá k pochopení duchovního smyslu jak samotného žalmu, tak i předcházejícího čtení, s nímž v souladu je žalm vybrán. Má se obvykle zpívat od ambonu. Přednáší ho zpěvák nebo žalmista. Pokud není možné ho zpívat, předčítá se způsobem, který usnadňuje rozjímání.

Zvolání před evangeliem

Také „Aleluja“ nebo podle liturgické doby verš před evangeliem tvoří samostatný obřad či úkon. Shromážděný lid jím vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a vyznává svou víru. Tento zpěv mají zpívat všichni shromáždění věřící, nejen zpěvák, přičemž všichni stojí.

Posvátné ticho

Bohoslužba slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné se vyvarovat jakékoliv uspěchanosti, která je na překážku usebrání. Rozhovor mezi Bohem a lidmi za přispění Ducha Svatého vyžaduje chvilky ticha, přizpůsobené shromážděnému společenství. Mohou se vkládat před první čtení, po prvém i druhém čtení a po homilii.