Milí bratři a sestry, dnešní čtení nás od majetku přesouvají k zamyšlení nad vírou nebo lépe řečeno, nad věrností. V prvním čtení z knihy proroka Habakuka jsme totiž konfrontováni s jednou věcí, která bývá velkým kamenem úrazu pro přijetí víry: násilí, které je přítomno ve světě a naproti tomu Boží mlčení. Proč mi dáváš hledět na bezpráví, mám se dívat na soužení? V evangeliu se přesouváme do 17. kapitoly, kde Ježíš nejdříve mluví o pohoršeních a těch, kdo je působí (lepší mu pověsit na krk mlýnský kámen a hodit do vody…) a o nutnosti odpouštět si bez omezení. Na to vše reagují apoštolové prosbou o více víry, protože cítí, že nemají na to, aby dostáli vysokému standardu života, který Ježíš od nich vyžaduje.

A zde bych viděl důležité poselství: my lidé, kteří zakoušíme moc zla ve světě, ve vztazích často žádáme o vysvětlení. Myslíme si, že pochopit znamená ovládnout a vyřešit. Spoléháme totiž na sebe a své síly. Ale Písmo zdůrazňuje, že zlo bude do konce světa přítomné ve světě, ale i v našich životech. A že jeho přítomnost je především tajemství Boží moudrosti. Nicméně, Bůh do nás vkládá velikou důvěru a možnosti, jak zlu čelit. Apoštolové žádali o více víry a Ježíš říká, že i jen malá víra dokáže dělat veliké věci, když mluví o moruši, kterou je možné přinutit přesadit se. Ale důležitá věc je to, že víra, byť i maličká jako zrno hořčice nebo zrnko máku, není lidským výkonem, ale Božím darem. Habakuk mluví o věrnosti. Věrnost je vlastně víra, která se projevuje poslušností vůči Boží smlouvě, poslušností vůči Bohu. A taková věrnost, umožní další život, umožní Boží dar. Naše jednání vycházející z víry, je moc, která dokáže zlo přemáhat a umožnit vítězství života. Ale je to Boží moc, která to skrze nás dokáže.

I když bychom dělali veliké skutky, mocné činy, stále máme mít na paměti, že je to hlavně Bůh, kterému svým jednáním připravujeme základ. Takže druhá část o služebnících, kteří zůstávají stále jen služebníky, je varování před chlubením se cizím peřím.

Milí bratři a sestry, minulý týden jsme měli možnost se zamyslet na vztahem majetku k Božímu království. Majetek je v Písmu viděn jako projev Božího požehnání, zároveň však v sobě obsahuje léčku, která spočívá v tom, že dává člověku klamný pocit jistoty a zabezpečenosti. A na toto navazuje dnešní podobenství O boháči a Lazarovi.

Dvě postavy dnešního podobenství jsou vzorové. Boháč, v našem podobenství nemá jméno, ale vyniká uzavřeností. Je především uzavřen ve svém domě, kde má vše potřebné k životu, skvěle se obléká a má vždy co jíst. Má i dostatek přátel, se kterými hodoval. Takže neměl potřebu vyjít ze svého domu, aby tam na prahu spatřil chudáka Lazara. Ten je v celém podobenství postavou veskrze pasivní: mlčí, leží a psi mu přicházejí lízat vředy… Vidíme tedy, že jsou tu dvě postavy, jejichž světy se vůbec neprolínají. A podobenství učí, že toto oddělení se přeneslo i do stavu po smrti, ale v opačném stylu prožívání: ten kdo se na zemi radoval, tam trpí a naopak.

Boháč měl pocit, že jeho život je naplněn, má všeho dostatek, nic jiného už nepotřebuje. Ale Boží sen s jeho životem naplněn nebyl. Bůh chtěl pro něj víc a toto víc je k nalezení v textech Písma. Bohužel boháče ani nenapadlo, aby se o to zajímal, měl na zemi „důležitější“ starosti… A tady vidím hlavní poselství podobenství. Samozřejmě je tu i výzva k milosrdenství, ale to není to hlavní poselství podobenství. Boháč až na onom světě zjistil, že svůj život ztratil. Když si to uvědomí, je už pozdě, probouzí se v něm milosrdenství vůči jeho příbuzným, ale není mu již umožněno… A dostává se mu poučení: ať poslouchají Mojžíše a proroky! Abrahám boháčovi nevytkl nedostatek slitování, ale to, že neposlouchal Boží slovo.

Podobenství neříká, že je špatné být bohatý, ale chce naznačit, že bohatství je určitý závazek, se kterým je třeba hospodařit tak, aby z něho měli užitek lidé. Uprostřed podobenství minulého týdne (o nepoctivém správci) jsou slova o tom, že je třeba si činit přátele z nespravedlivého mamonu. V dnešním úryvku je to poučení, že majetek je třeba spravovat tak, aby pomáhal i druhým lidem. Kdyby boháč pomáhal třeba tomu chudákovi – překročil by hranici, kterou si nastavil svým bohatstvím. Jeho bohatství ho však dokonale oddělilo od potřebného člověka a tím se mu stalo léčkou. Ámos v prvním čtení varuje ve stejnému smyslu: běda těm, kdo si hodují, ale nad zkázou druhého se netrápí…

Dnešní podobenství, možná snad i skutečný příběh, využívá Ježíš k tomu, aby nám naznačil vztah majetku vůči nebeskému království a jak ho tedy s ohledem na svou věčnost máme prozíravě využívat. V podobenství není nejdůležitější nepoctivost správce. Ta je sice důvodem pro jeho propuštění, správce ji ukazuje i v tom, jak se zachová vůči věřitelům svého pána, ale Ježíš ji nechválí. Co naopak chválí, je prozíravost nepoctivého správce.

Ještě si všimněme jedné maličkosti: 100 věder oleje je asi 3500 litrů, což je roční výnos velmi rozsáhlého olivového háje. 100 korců pšenice odpovídá úrodě asi 40 ha pole. To znamená, že správce jedná ne s běžnými hospodáři, ale velkopodnikateli.

Co Ježíš chválí je to, že nepoctivý správce využil peníze svého pána k tomu, aby si koupil přátele zde na zemi. Obdobně my věřící máme využít peníze svého Pána (Boha) takovým způsobem, aby vzrostl počet našich přátel na věčnosti. Máme investovat peníze do evangelia tak, abychom až přijdeme na věčnost, budeme uvítáni těmi, kdo se díky našim penězům na věčnost dostali před námi. Ježíš tedy nechválí nepoctivost správce, ale jeho vychytralost, kterou se dokázal zajistit na nastávající zlé časy. Ale věřící by měli být ještě chytřejší, když vědí, že majetek zde na zemi je jen obrazem trvalého majetku v nebi.

Písmo vidí majetek jako dobrou věc, která je známkou Božího požehnání. Zároveň však varuje, že jsou hodnoty důležitější (pokoj v duši, dobrá pověst, zdraví a spravedlnost), které nelze za peníze získat. Majetek v sobě obsahuje léčku (proto se nazývá v této kapitole mamon), která dává člověku pocit, že je zajištěn tím, co má. Proto evangelium navrhuje majetnému, aby se učil dělit s tím, kdo tolik majetku nemá. Jednak pro jeho dobro, aby i chudý mohl zakusit požehnání majetku, ale i sám bohatý svou velkodušností přitahuje Boží štědrost. Ježíš dokonce dávání blahoslaví, jak máme zachyceno ve Sk apoštolů: blaženější je dávat, než dostávat.

Dnešní evangelium je pouze část – jinak dosti rozsáhlé – 15. kapitoly Lukášova evangelia, která obsahuje tři podobenství O něčem/někom ztraceném. Představuje úplné jádro evangelia, zjevující, kdo je Bůh – něžný milující Otec na rozdíl od toho Boha, před kterým utíkal Adam v ráji.

Celá kapitola je uvozena důležitou větou: Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Ježíš pak vypráví tři podobenství: dvě krátká a jedno dlouhé. První je O pastýři, kterému se ztratí jedna ovce, druhé je O ženě, která ztratila jednu drachmu a pak naše O marnotratném synu. Všechna jsou odpovědí reptajícím farizejům, protože ti byli zvyklí přemýšlet a pronikat do smyslu různých podobenství, ale tady před nimi leží tři, která nejsou jednoduchá.

Všechna podobenství mají v sobě něco, co není vůbec obvyklé ve světě: pastýř, který zanechává v pustině 99 ovcí, aby šel hledat jednu ztracenou, to není ekonomické. Žena, která nechává devět drachem na hromádce a jde vymetat celý dům: tehdy byly palestinské domečky malé a temné, proto se opravdu musela vzít svíčka nebo lampička a vymést všechno ven, zpravidla na ulici… To také nepopisuje obvyklé lidské jednání. Další zajímavostí je to, že u obou podobenství je použito o ztracení ovce či mince řecké sloveso, které znamená doslova: zahynout. To už připravuje na podobenství poslední, kde v našem příběhu je tu opravdu dítě, které zahynulo. I zde je jednání, které bylo pro tehdejšího Žida naprosto nemyslitelné, aby se statek dělil a dokonce prodal. Půda měla náboženský rozměr: byla chápána jako místo, které člověku dal Bůh, aby prací na něm naplňoval jeho vůli… A navíc: dědit před smrtí zůstavitele? Nemyslitelné!

Všechna tři podobenství jsou ale obrazem Božího jednání. Ve všech Bůh dává přednost tomu, co se ztratilo, před tím, co zůstalo. Jeho láska tedy neodpovídá zásluhám, ale bídě. A to bylo právě problémem pro poslouchající farizeje: ti byli pohoršeni nad chováním Ježíše, že stoluje s hříšníky. Vždyť přece oni jsou ti, kteří se ve vztahu k Bohu tolik snažili…

Evangelium nám klade před oči Boží obraz a také otázku: jsme ochotni se stát takto Bohu podobnými? Jsme ochotní i my ve svém okolí věnovat více pozornosti tomu, s kým máme problém?

Myslím si, že Ježíš ve své době byl naprosto populární a moderní osobností, v jehož blízkosti mnozí rádi pobývali možná proto, že se dobře poslouchal, ale myslím si, že to byla i prestižní záležitost. Právě toto zavdalo Ježíši příležitost obrátit se na posluchače s řečí, která je, myslím si, jednou z nejnáročnějších částí Písma vůbec.

Řeč obsahuje tři teze, které vždy končí: nemůže být mým učedníkem. Ježíš neříká, jak je možné se učedníkem stát, ale co učednictví brání. U všech však je jasné, že učednictví je skutečnost, která na člověka klade mimořádně vysoké nároky, stejně jako na jiném místě evangelia, kde se Ježíš obrací na bohatého mladého muže. Co z těchto tezí plyne? Učedníkem je ten, kdo klade Ježíše na první místo a ostatní vztahy tomu podřizuje, kdo si nic nenárokuje, kdo nic nechce. Z našeho pohledu jsou to nerealizovatelné, až nemožné podmínky. Ježíšova řeč dále obsahuje dvě podobenství, které mají pomoci pochopit smysl tezí: člověk si má sednout a spočítat si, jestli má na to, být Ježíšových učedníkem. Myslím si, že ani v jednom případě se nedojde výpočtem k ujištění, že člověk má na to, být Ježíšovým učedníkem. Myslím si, že výsledkem propočtu je vždy: nemám na to.

K čemu nás tedy Ježíš chce přivést? Myslím si, že odpověď je v otázce Kdo je to učedník? Dnes se učedníkem rozumí někdo, kdo je žákem nějakého Mistra, např. řemeslníka. V případě Ježíšově jde o Mistra par excellence, Ježíš je Mistrem života, být tedy Jeho učedníkem znamená být v Jeho blízkosti a to tak, aby se Jeho život otiskával do života jeho žáka. Neděje se tak jenom intelektuální formou, ale celým bytím jako životní postoj získávaný automaticky tím, že je člověk v Jeho blízkosti.

Co po nás tedy Ježíš chce? Abychom věděli, že sami nemůžeme být jeho učedníky. Že to je nad naše síly, že je to jeho věc, potřebujeme, aby nám pomohl. To nás vede do modlitby, tím, že si uvědomujeme svoji závislost na něm, jsme schopní toto učednictví stále přijímat jako dar.

Stránky