18. neděle v mezidobí

1. čtení:

Kniha Kazatel patří do oddílu knih „O moudrosti“. Klade si otázku po smyslu lidské existence a dává odpovědi, které stojí na samé hranici biblického myšlení. Autor je pesimista. Pozoruje lidský život a konstatuje: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí… (Ne marnost! jak je v lit. překladu). Kazatel dochází k závěru, že lidský život není ničím jiným, než postupným směřováním ke smrti, která znamená totální konec. Ale toto není definitivním závěrem knihy, protože na jejím konci stojí: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před svůj soud, i vše co je utajeno, ať dobré či zlé (12,13n). Tedy rozhodující význam vidí Kazatel z Boží strany v soudu a ze strany člověka v bázni před Bohem.

 

evangelium:

Známé podobenství nebo snad příklad (?) bezbožného člověka, kterému se hojně urodilo. Jako jádro úryvku bych viděl verš 15, který když přeložíme otrocky doslovně, zní: Bděte a bedlivě se chraňte před každou chamtivostí, protože i když někomu věcí přebývá, jeho život není (nepochází) z toho, co vlastní! Další závažné poučení je na závěr: Takto to dopadá s tím, kdo si shromažďuje a přitom není bohatý v Bohu. V protikladu jsou zde jako v 1. čtení: život bez Boha (bezbožný, bez zřetele k Bohu) x život, který Boha zohledňuje – toto je bázeň před Bohem, o které mluví Kazatel.

 

2. čtení:

Pavel nás zcela v duchu dnešních dvou čtení povzbuzuje: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte tedy o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici! Zde je vidět, že je třeba si Krista a to, co je shůry neustále stavět před oči, jako cíl našeho životního usilování. Proč? Protože se nám tam snadno vkrádá něco jiného. Co to je? To Pavel vyjmenovává: smilství, nečistota, chlípnost, zlá žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou. Zvláštní je, že právě chamtivost je tu srovnávána s modloslužbou. Protože do majetku lidé častokrát vkládají svou důvěru, a očekávají od něj jistoty, jejichž garantem je v posledku jen Bůh. Ale to je omyl ve smyslu oné věty z evangelia protože i když někomu věcí přebývá, jeho život není (nepochází) z toho, co vlastní! Dárcem života na nebi i na zemi, jak budeme za chvilinku vyznávat v Krédu je Bůh. Proto zaměnit Boha za majetek je skutečnou modloslužbou. Ale co víc: pokud člověk ztratí Boha, pak už nemá pro co žít. Protože člověk je více než pokrm a nápoj a dokonce více než jen život tady na zemi. Směřujeme do jeho náruče…

17. neděle v mezidobí

Minulý týden končilo evangelium poučením, že jen jediné je potřeba. Tím jediným je naslouchání Bohu, co On nám říká. Dnešní texty nás přivádějí k tématu našeho mluvení s Bohem, to znamená modlitby. Modlitba, když otevřeme stránky Katechismu, je setkání Boží touhy po člověku a lidské touhy po Bohu. Bůh touží po tom, abychom po něm toužili, říká sv. Augustin. Modlitba je tedy setkání s Bohem.

Písmo nás ujišťuje, že Bůh touží po dobru každého člověka. Modlitba, ve které si vyprošujeme nějaká dobra od Boha je asi tím prvním, co nás napadne, když se řekne „modlitba“. Abrahám v dnešním prvním čtení je v Písmu první přímluvce, kdy neprosí jen sám za sebe, ale prosí za druhé. Jeho přímluva předpokládá ztotožnění se s Bohem a s jeho láskou k člověku. Abrahámova modlitba je vedena předpokladem, že Bůh přece není tak bezcitný, aby zahubil spolu s těmi, kdo si to zaslouží, i ty, kteří jsou nevinní. Tato myšlenka zástupnosti, kdy nevinnost spravedlivých obměkčí Boží spravedlnost a přitáhne jeho soucit i na ty, kdo si trest skutečně zaslouží, je předobrazem Ježíšova zástupnictví nás všech před Boží tváří. Abrahám smlouvá velice odvážně a zastaví se na číslu deseti spravedlivých. Jak víme, v Novém zákoně Bůh vysvobozuje hříšné lidstvo skrze zástupnou smrt jediného spravedlivého – Ježíše Krista.

Bůh touží po dobru člověka. Ale přece, jak vidíme v evangeliu, nás nechává se pro jeho lásku otevřít vytrvalou modlitbou. Jestliže v evangeliu je neochotný soused obměkčen vytrvalostí svého prosícího kolegy, Ježíš podotýká, čím spíše očekává Otec v nebesích naši modlitbu, když nám touží dát to, co za to stojí – Ducha Svatého! To znamená, že se nám on sám touží dát v plnosti!

Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám! Ježíš nás ujišťuje na mnoha místech, že všechny naše modlitby jsou slyšeny a také budou vyslyšeny. Někdy nás však nechává čekat. Proč? To s jistotou nevíme, ale možná proto, abychom si sami ujasnili, co skutečně chceme, nebo nás nechává více otevřít náruč pro Jeho dary či nám nabízí možnost si uvědomit, zdali opravdu potřebujeme to, o co ho prosíme.

16. neděle v mezidobí

Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje na minulý týden. Minule jsme četli vyprávění O milosrdném Samaritánovi, kterého Ježíš klade jako vzor toho, co znamená být bližním. Je to být nablízku tomu, kdo je v nějaké nouzi a snažit se jeho utrpení zmírnit či odstranit. Dnes Ježíš přichází do domu Marie a Marty a přijímá pohostinství. Podobně jako v prvním čtení Abrahám prokáže milosrdenství příchozím poutníkům a – jak podotýká list Židům – v nich přijal samotného Hospodina. Tito tři záhadní poutníci – tradice církve v nich vidí předobraz samotné Boží Trojice – darují Abrahámovi to, na co celý život čeká – budoucnost ztělesněnou v daru syna. Ale vidíme, že prokázal milosrdenství, ale také naslouchal.

Abrahám, ale i Marta, se museli učit jedné důležité věci: ten nejlepší úděl, o který jde, je ten, který člověk přijme od Hospodina darem. Abrahám se totiž pokusí v dlouhém čekání si zajistit syna tím, že ho počne s otrokyní Hagar a přijme ho za vlastní. Ukazuje se však, že toto není onen syn zaslíbení, o kterém mluvil Hospodin, když Abraháma povolal. Až nyní nastává ta chvíle – jsou tu tři záhadní poutníci, kteří konečně přislibují to, na co celou dobu čekal… Marta v evangeliu je velmi pohostinná a má svou představu, že pohostinnost je právě to nejdůležitější, co od ní Pán očekává. Ježíš je tím Bohem, který přichází mezi lidi a on poučuje Martu, že ten nejlepší úděl dává Bůh sám a Marie, která v postoji naslouchání toto od něj očekává, si vybrala právě ten nejlepší úděl. Toto jediné je třeba, co čteme v Žalmu – zvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc, pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi (Žl 121).

Bylo by chybou vyvozovat z tohoto textu, že Bůh chce hlavně naslouchání a na práci mu nezáleží. Ne, řešení není ani v jedné z krajností, ale v jejich spojení. Úsloví modli se a pracuj, které čteme v benediktinské řeholi, je umění, kterému jsme povoláni se učit všichni, protože nám to nejde. Bůh je autorem jak hmotného, tak i duchovního světa, tzn., že na obojím mu záleží. Ale prvenství má naslouchání, pak práce. Je to jako plánování cesty dříve než se na ni vydáme. Bylo by přece neuvážené vydat se na cestu a teprve pak se zajímat o to, kam to vlastně jdu… 

15. neděle v mezidobí

A kdo je můj bližní? Tato otázka odstartovala Ježíšovo podobenství O milosrdném Samaritánovi. Příběh mohl vycházet dost dobře ze skutečné události, protože cesta z Jeruzaléma do Jericha byla velmi strmá a opuštěná plná roklí a v té době byla opravdovým rájem lupičů a zlodějů.

První dva procházející – kněz i levita byli těmi, kteří měli vztah k bohoslužbě. Kněz při nich přinášel oběti a levita to byl služebník, který v Jeruzalémském chrámě pomáhal a měl svěřené některé povinnosti. Oba museli být kulticky čistí, tzn. bez hříchu, nesměli se dotknout mrtvoly, znečistit se stykem s krví atd., přesně to, co by se jim mohlo stát v tomto případě… Podrobné předpisy o rituální čistotě máme v Bibli v knihách Mojžíšových. Ježíš tedy tímto podobenstvím záměrně provokuje. Jak je to? Bůh ustanovil předpisy o čistotě a nyní tentýž Bůh Ježíšovými ústy chválí jejich porušení? Řešení je opět v tom, co Bůh zamýšlel těmi rituálními předpisy: velmi zkráceně řečeno v nich šlo o zamezení pokušení manipulovat s Bohem tím, že by se do židovské bohoslužby propašovaly prvky z cizích kultů. Což v tomto našem případě vůbec nehrozilo. Znečistit se např. krví při ošetření zraněného pocestného by sice znamenalo porušit doslovné znění bohoslužebného předpisu, ale neznamenalo by to rozpor s úmyslem Božím, který ten předpis dal. Ježíš zde, podobně jako na mnoha místech, žádá od svých učedníků tvořivost, rozumět nebo aspoň hledat rozumění tomu, co Bůh žádá.

Vidíme však na našich dvou postavách kněze a levity, že přestože to byli náboženští profesionálové, byli častokrát v Boží blízkosti podle našeho vidění, přesto nedokázali jednat tak, jak by jednal Bůh. Zdá se, že nepochopili, co Bůh zamýšlí a spokojili se s doslovným vyplněním předpisu.

Na rozdíl od Samaritána. Ten je tady v podobenství postavou dosti protikladnou: jednak takovými lidmi pravověrní Židé pohrdali jako neznabohy, ale paradoxně právě on prokázal více milosrdenství než oba předešlí. Ježíš právě tuto postavu dává za příklad, zachoval se nejenom lidsky (jeho víra ho neodlidštila podobně jako kněze a levitu), ale dokonce prokázal milosrdenství a tím paradoxně vyplnil i jiný Ježíšův příkaz: buďte milosrdní jako je milosrdný váš nebeský Otec.

Ignorovat utrpení člověka znamená ignorovat Boha. Pokud se víra nepřenáší do vztahu k druhým lidem, říká sv. Jakub, že taková víra je mrtvá sama v sobě. Ježíš otázku kdo je můj bližní? v odpovědi převrací: kdo se zachoval jako bližní k tomu, kdo byl v nouzi? Dnešní první čtení říká, že Boží příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe … Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat. Boží přikázání milovat je nejen připodobnění se Bohu samotnému, který miluje ze své podstaty, ale je i naplněním našeho lidství, protože pro lásku jsme byli Bohem stvořeni a povoláni do tohoto světa.

14. neděle v mezidobí

1. čtení: Jsme v době hodně po exilu. Nyní je čas k radosti, ale mezi lidem vládne smutek. Na tomto místě je však smutek nahlížen jako nedostatek důvěry v Boží plány. Obnova města je důvodem pro radost. V. 12: hle, přivalím na něj pokoj, jako řeku… pokoj znamená mnohem víc než jen nepřítomnost konfliktů, jeho naplnění zahrnuje zdraví a prosperitu. Jako řeku = stálé plynutí. Srdce a kosti = míří k skutečnému centru jejich bytí. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících = dojde ke skutečnému oddělení těch, kdo slouží Bohu a kdo jsou jeho nepřáteli. Hospodinova ruku = jeho moc, která zachraňuje.

Evangelium: popis práce zvěstovatele radostné zvěsti. Pán rozesílá své učedníky do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít. Dává lidem čas na rozmyšlenou, aby měli dostatek času se rozhodnout. Nikdo se nebude moci vymluvit, že byl nucen zaujmout stanovisko k evangeliu narychlo. Učedníci jsou posláni bezbranní, aby svým vzezřením ukázali, že jim nejde o postranní úmysly, ale že jim leží na srdci samotná zvěst.

Apoštolové se vracejí a radují se, že se jim dokonce i mocnosti podrobují. To je dobře, ale Ježíš říká (a to je styčný bod s 1. čtením), že se spíše mají radovat z toho, že jsou jejich jména zapsána v nebi. Být zapsán = řecký výraz, kterým se označovalo zařazení člověka do seznamu občanů města. I když je věřící v jistém smyslu slova zde na zemi bezdomovcem, přesto je již občanem nebe. A je významné, že Kristus o tom ujišťuje ne na konci, ale na začátku své cesty… Kdyby věřící člověk neměl tuto jistotu, z čeho by se nakonec mohl radovat? Věřit v existenci nebe a nebýt si jist, že je pro mě, že mi náleží, by bylo trápení.

 

Ježíš posílá své učedníky na misie. Posílá je do míst, kam on sám chce přijít, a tak je posílá před sebou, aby druhým přinášeli pokoj, modlili se za potřebné, nechali se vést Božím Duchem a předávali radostnou zprávu o tom, že Bůh o každém z nás ví, že „naše jména jsou zapsaná v nebi“.

Tento návod na misie je platný i dnes. Každý z nás, kdo se konkrétně setkal s Ježíšem ve svém životě a uvěřil mu, je zván tuto radostnou zprávu šířit dál. Ne s cílem, aby druzí uvěřili díky nám, ale abychom připravili prostor pro setkání s Ježíšem.

Předávat radostnou zprávu můžeme zcela konkrétně, převezmeme-li Ježíšův styl, který poznáváme z bible: je to vydanost, služba, milosrdenství, věrnost, vedení ke svobodě, odpuštění…

Nechme se vést Duchem, aby naše svědectví bylo v dnešní době srozumitelné. Ta srozumitelnost spočívá v pravdivosti našich postojů, v tom, že Ježíšův životní styl nehlásáme jenom slovy, jenom proto, že „se“ to tak má dělat, ale že jsme ho přijali za svůj.

Stránky