3. neděle velikonoční

Dnešní evangelium zachycuje další setkání Ježíše se svými učedníky, tentokrát je to při rybolovu.

Co nás na něm asi má zaujmout je úloha společenství Ježíšových učedníků a jeho vztahu k zmrtvýchvstalému Ježíši, dále místo Petra v tomto společenství a také onoho učedníka, kterého Ježíš miloval.

  1. Bez Ježíše společenství učedníků nemá směřování – vracejí se zpátky ke své práci, na kterou jsou zvyklí. Bohužel však rybolov není úspěšný, což také evokuje časový údaj noc. Ježíš se objevuje brzy ráno a hned se ujímá iniciativy – pravá strana nemusí být jen směr, ale také „kvalita“ = ta příhodná.
  2. 153 velkých ryb – není žádná jistota, co tento počet znamená, ale mnoho komentátorů se pokouší najít vysvětlení: sv. Jeroným: zoologové počítali 153 druhů ryb = úplnost lidí. Sv. Augustin 153 = Suma př. čísel od 1 do 17, přičemž 17= 10 + 7 = Desatero + dary Ducha = plnost těch, kdo jsou spaseni… Naplňuje se tak v předobraze to, co církev bude dělat do konce časů, lovit lidi. (1. čtení je toho příkladem).
  3. Pojďte snídat = Ježíš zve na hostinu, která je z jeho lásky ≈ eucharistie – pokrm, který nás uvádí do lůna Trojice.
  4. Druhá část vyprávění – Petr Trojí otázka upomíná na trojí bolestivou ránu zapření. Petr je schopen pochopit Ježíšovu lásku jako tu, která odpouští a hojí zradu – petr zakouší Ježíšovu lásku v odpuštění a ve své slabosti = MILOSRDENSTVÍ. Petr vyznává třikrát lásku, ale nestaví na sobě, ale na Ježíši (Pane, ty víš…).
  5. Pas mé beránky = Petr se stává pastýřem, ale stará se i o pokrm pro své bratry. Trojí otázka a odpověď = formule smlouvy.

Petr má pást, společenství učedníků se má nechat vést, aby se naplnilo to, co je v druhém čtení: vyznávat slávu: Tomu, který sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky!

2. neděle velikonoční

Zajímavé momenty:

  • Evangelium se odehrává první a osmý den. Ježíš přichází k ustrašeným učedníkům a staví se doprostřed nich. Pokoj vám! Strach (zavřené dveře) + Ježíš (ruce a bok) + POKOJ VÁM! = radost.
  • Ježíš na ně dechl ≈ první stvoření Gn 2,7, kdy Bůh utvořil z prachu země člověka a vdechl mu do tváře dech života. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny… Tzn. nyní začíná nové stvoření (mzdou hříchu je smrt) === odpuštění hříchů je předpoklad trvalého života s Bohem.
  • Osmý den Ježíš přichází znovu (při zavřených dveřích) = zavřené dveře již nejsou znamením strachu, ale oddělení učedníků. Text neřeší to, zda Ježíš přišel „zavřenými dveřmi“ jak to má lit. překlad, ale spíše „ač byly dveře zavřeny“.
  • Pán můj a Bůh můj – toto je přechod od nevíry k víře. Tomáš je totiž ten, o kterém Ježíš říká: z těch které jsi mi dal, neztratil jsem nikoho… Ježíš pokorně vychází Tomášovi vstříc a ukazuje se jen pro něj.
  • Blahoslavení, kdo neviděli, přesto však uvěřili. Tito apoštolové jsou ti, kteří viděli a uvěřili. A jejich svědectví zaznamenané ve slovech evangelia jsou podkladem pro naši víru. Pán zemřel i pro nás a vstal z mrtvých. Naší blažeností není setkat se s ním v mimořádnosti znamení, ale díky poslouchání jeho slova vést nový život v lásce a kráčet tak, jak kráčel on.

I my vidíme Ježíše. Vidíme ho ve znameních, která od svého vzkříšení zanechává uprostřed nás, v komunitě jeho učedníků. Vidíme ho a dotýkáme se ho duchovně skrze slovo, které nás uvádí do jeho ran a on nás zve na svou hostinu, aby nás živil jím samým a my abychom z něho žili.

Janovo evangelium nemá zprávu o jeho odcházení od učedníků. On se od nás neodlučuje. Je v nás stále přítomný, skrze památku svého umučení, skrze eucharistii, ve které nám dává svou lásku, svého Ducha. 

Zmrtvýchvstání Páně

Událost Ježíšova zmrtvýchvstání je natolik důležitou skutečností, že stojí v pozadí toho, že křesťané přesunuli slavení sabatu na neděli. Říkali, že se tato událost stala prvního dne v týdnu, který však stejně tak dobře počítali jako den osmý, den nového stvoření.

Když první křesťané kázali o této převratné skutečnosti, tak jim šlo o daleko více, než jen o tu chvíli, kdy se v neděli ráno rozednívalo. Daleko důležitější totiž pro ně bylo setkání se svým Mistrem, který již byl podle oficiálního židovského počítání třetí den pobytu v hrobě prohlášen za definitivně mrtvého. Bůh zde zasahuje ne v hodině dvanácté, ale pět minut po dvanácté, kdy již nebyla žádná lidská naděje, že by Ježíš mohl být mrtvý jen zdánlivě. Toto je provždy platný „rukopis“, kterým se projevuje Boží moc, totiž On zasahuje tam, kde již není žádná lidská naděje. Ano, Ježíš byl mrtev definitivně, nezvratně. A proto událost, kterou nazýváme „zmrtvýchvstání“ je zcela jiného druhu než probuzení mrtvého Lazara z hrobu. Je to událost zároveň historická, ale zároveň historii přesahující, tedy metahistorická.

Co je však nejdůležitější je to, že Ježíš je prvotinou budoucího vzkříšení i nás. On nás ujistil, že odchází smrtí proto, aby nám připravil místo. Proto Jeho vzkříšení je pro nás povzbuzením, že Boží přísliby se týkají i nás. A proto si na závěr znovu připomeňme slova svatého Pavla: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Ten, kdo zakusil Boží lásku a skutečně přijal, že Ježíš vstal z mrtvých, už nemůže žít stejně. Ježíšovo zmrtvýchvstání proměnilo celý svět. Ale zdali promění i naše nitro, to záleží také na nás, jestli to Bohu dovolíme.

Zelený čtvrtek

Tato dnešní mše upomíná na několik důležitých událostí. Za prvé je to ustanovení eucharistie, s tím souvisí i ustanovení svátosti svátosti kněžství. Dále se připomíná umytí nohou apoštolům a pak Ježíšova modlitba v Getsemane. Vidíme, že události, které se blíží Kříži se jakoby zhušťují a všechno najednou nabývá ohromného významu.

To, co Ježíš dělá pro nás, nás má především povzbudit, abychom žili a jednali ve smyslu toho, co Ježíš dnes dělá. To, co s Ním dnes prožíváme, nás má zasáhnout ve všech rozměrech bytí: máme si jeho slova připomínat, rozjímat nad těmito událostmi, ale především žít ve smyslu toho, co dnes slavíme.

Gesto mytí nohou zřetelně ukazuje, kdo je člověk: bytost vzdálená od Boha, vysoko zrozená a hluboko spadlá. Smyslem otrocké služby umýváni nohou je připravit člověka ke stolování neboli připravit ho pro přebývání s Bohem. Pán nám myje nohy – tím, že se necháme ponořit do jeho lásky. Jeho láska znamená, že nás bez jakýchkoli podmínek přijímá, i když ho nejsme hodni a schopní přijmout, a že nás proměňuje, když se stává naším bratrem. Toto přijetí se uskutečňuje ve svátosti smíření.

Zelený čtvrtek symbolicky předjímá Velký pátek. Tím, že Pán podává učedníkům své tělo, tajemným způsobem je přijímá do své tělesnosti, takže s ním budou před Pilátem i na kříži, tedy i v době, kdy ho už dávno opustili. V přijímání eucharistie nám Pán dává podíl na své spásné oběti. Protože je v něm všechno eucharistické, rozděluje v lásce tajemství svého utrpení těm, které chce pro sebe. Zakládá tak v církvi zvláštní následování kříže. Nejsme pouze těmi, kteří mají užitek z cizí oběti; Pán nám dává účast na své oběti, aby se stala i mou a tvou obětí. Pán nám myje nohy, aby nás připravil ke stolování, to jest učinil nás připravenými k přebývání s Bohem.

Ať nás prožití těchto skutečností naplní vděčností a především láskou, abychom žili jako Jeho učedníci a k sobě navzájem jako bratři a sestry.

5. neděle postní

Cizoložství je velký hřích. Když posloucháme toto evangelium, soucítíme s tou ženou, protože protivníkům vůbec nešlo o ženu, ale o nastavení léčky Ježíšovi: když řekne ukamenovat = žaloba u Římanů, nekamenovat = přestupník Zákona. Kde je ten muž? Jak se to týká nás? Obvykle se při pohledu na hřích druhého máme tendenci soudit. Jenže každý hřích je viděn v Bibli jako cizoložství ve vztahu k Bohu.

Máme častokrát pocit, že když nás při hříchu nikdo nevidí a nechytí, tak je to jaksi méně závažné. Ale: každý hřích má ve svém důsledku smrt, ať už je přistižen, nebo nepřistižen, ať už je malý nebo velký… To, že je hřích skryt nebo je odhalen, obojí vede ke smrti. Máme přirozenou tendenci hříchy druhých odhalovat, ale sv. Pavel říká, že láska přikrývá množství hříchů… K tomu jsme povoláni.

Proč měla být ukamenována? Kruté! Byl to předpis pedagogický, k tomu aby vyvolený lid pochopil, že hřích je hrozné zlo. Ježíš na první pohled porušil Zákon, tím, že nenechal odsoudit tu ženu. Ale: Ježíš nikdy neporušil nic ze Zákona. On naopak tu naši smrt plynoucí z hříchu vzal na sebe. Je jediná cesta, jak vyřešit hřích: setkat se s Ním, s tím, který jediný může sejmout hřích. Přikrýt ho.

V této situaci tam stojí ti farizeové: všichni jsou hříšníci v této situaci, všichni, vyjma Ježíše. Jenže ta žena to ví, oni si to však nepřipouští. Ona jediná to ví. Pak Ježíš řekl tu větu a psal prstem po zemi: vytráceli se ti starší (presbyteři = kněží) první... V setkání s Ježíšem, tváří v tvář, můžeme vyřešit svůj hřích. Ti starší odešli od Ježíše bez odpuštění. Ta žena ano. V životě s ním patří přirozeně k věci řešení našeho hříchu.

Nikdo tě neodsoudil? Proč to Ježíš řekl? Aby si to ona uvědomila, že Ježíš je tím, kdo jí vrací znovu důstojnost. Ona jediná tam zůstala osvobozena od pohledů lidí nemajících lásku – Ježíš tím, co jí řekl, přikryl její nahotu. Ani já tě neodsuzuji: jdi a už od nynějška už nehřeš… Největší tragédie je to, když si člověk hřích řeší sám bez Ježíše… 

Stránky