4. neděle postní

Příběh, který jsme právě vyslechli, můžeme rozjímat z různých pohledů. Můžeme se v něm ztotožnit s postavou otce, mladšího či staršího syna a nechat na sebe nechat zapůsobit, jaké to je být otcem, který má starost o své dítě v nebezpečí života, jehož jednání nemůže kontrolovat, kterému zbývá jen čekat na jeho návrat. Nebo se můžeme vžít do vzdoru mladšího syna, následovaného nádherným pokáním a úkonem pokory, kdy padá do náručí otce. Nebo se nechme pozvat vžít se do postavy staršího syna, který sice nikdy nic neporušil, ale stejně jako jeho mladší bratr, i on žije jako sirotek. Oba dva synové totiž žijí v domě svého otce a každý jinak, ale oba společně otce nemilují. Mladší syn to vyjádří navenek svým odchodem z domu. Starší sice v domě zůstává, ale s otcem nesouhlasí a nemá ani rád svého bratra, jak se při jeho návratu ukáže, protože se nedokáže radovat z toho, že ten, kdo byl mrtvý, znovu ožil.

Celý příběh zjevuje podstatu odpuštění. A touto podstatou je darování vztahu. Odpuštění je jedním ze skutků milosrdné lásky. Ten, kdo odpouští, neprojde netečně kolem nouze člověka, jak to byl schopen udělat starší syn. Otec je naopak zasažen bídou, zraněností a špínou svého syna a nestrpí, aby v takovém stavu zůstal. Honem přineste… rozkazuje otec. A tento spěch je zná každý, kdo trpí, protože chce, aby co nejdříve jeho utrpení skončilo. Otec snímá hanbu svého syna, kterou způsobil jeho hřích. To je zásadní poselství naší víry, že Bohu jde především o to, aby nás smířil se sebou. Ve SZ (první čtení) je tou hanbou, kterou Bůh odnímá, otroctví jeho vyvoleného lidu komukoliv jinému, ať už cizím bohům nebo jiným národům. V Novém zákoně Ježíš říká, že nejhorším otroctvím člověka je hřích. Proto nás ve 2. čtení Pavel naléhavě vybízí: Kristovým jménem vás vyzývám: nechte se smířit s Bohem!

Naše evangelium nám připomíná, že jsme Boží synové, kterým Bůh bohatě odpustil. Proto nás Ježíš také vybízí: buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec a jinde: pokud totiž lidem neodpustíte jejich poklesky, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky. Pojďme takto žít.

2. neděle postní

Úvod mše svaté:

2. čtení: Pavel odhaluje dvě cesty: 1. cestu těch, kteří jsou nepřátelští vůči Ježíšovu Kříži, jejich bohem je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět. 2. my chceme jít cestou do nebeské vlasti, v nenaplněnosti, ale touze po Ježíši a proměně našeho lidství do plnosti Kristovy: přiznejme se ke svým hříchům, poprosme o odpuštění, abychom mohli být opět proměněni prožitím této eucharistické bohoslužby.

Promluva:

1. čtení i evangelium zachycují postavy poutníků: Abram a Ježíš. Bezdětný poutník Abram dostává směr svého putování tím, že mu Hospodin dává příslib potomstva a přislibuje mu zemi do vlastnictví. Dokonce se mu zavazuje uzavřením smlouvy. Starobylý obřad projití mezi rozpůlenými zvířaty – prochází jimi jen Hospodin.

Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, kde hodlá dokončit svůj exodus. Tím exodem je však myšlena jeho smrt a vzkříšení. Na hoře se před vyvolenými učedníky promění během své modlitby. Mojžíš a Eliáš jsou zde SZ svědky, kteří dotvrzují, že právě Ježíš je ten nový Mojžíš, který dělá ten nejdůležitější exodus pro nás. Otcův hlas z nebe nás vede k naslouchání a poslušnosti Jeho Synu, Ježíši. S Ježíšem jsme na cestě nového Exodu do zaslíbené nebeské vlasti. Na cestě se nám podává mana eucharistie, jdeme za Otcem, který k nám mluví ve svému Synu.

Modlitba – je místem naslouchání.

1. čtení:

15. kapitola knihy Gn je místem, kde Abram dostává smlouvu. Dostává příslib velmi četného potomstva = budoucnosti a země. Poutník dostává směr svého putování, ví, proč putuje a kam směřuje. Důležitá slova: Neboj se! Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna! Víra není něco jednou provždy daného, je to neustálý zápas o nové vidění o novou cestu, kde se člověk vzdává svých vlastních opor a učí se spoléhat na Boží věrnost. Abram dostává darem smlouvu – Hospodin (a jen On) prochází mezi rozpůlenými zvířaty = obřad znamená svolanou kletbu na toho, kdo by porušil závazky této smlouvy. Abram tuto smlouvu dostává jako dar a to výhradně jako dar.

2. čtení:

Pavel píše Filipanům povzbuzení: vychází z nauky O dvou cestách: 1. cesta: nepřátelství vůči Kristovu kříži, bohem je jim břicho, vychloubání se obřízkou (tím, za co by se měli stydět), výhradně pozemské zájmy. 2. cesta: mít vlast v nebi, nebýt naplněn zde na zemi (s touhou očekávat příchod Ježíše), naděje v proměnu těla.

Evangelium:

Událost proměnění zaznamenávají všichni synoptikové. Lukáš má vlastní důrazy: modlitba – Ježíšovo proměnění se uskutečňuje během Jeho modlitby. Výraz tváře se změnil – důsledek modlitby a proměnění. Obsah hovoru J-M-E: Ježíšova smrt v Jeruzalémě, doslova Ježíšův exodus, který se měl v J. dokončit. Vrcholem celého úryvku je Otcův hlas, který nás vede k tomu, abychom Ježíše, jakožto Jeho milovaného Syna, poslouchali. Tento příkaz zaznívá v evangeliu poté, co Ježíš říká, že kdo chce jít za ním, musí na sebe vzít svůj kříž. S Ježíšem jsme na cestě nového Exodu do zaslíbené nebeské vlasti. Na cestě se nám podává mana eucharistie, jdeme za Otcem, který k nám mluví ve svému Synu.

1. neděle postní

Tento rok je věnován tématu milosrdenství. V této první postní neděli vás zvu k zamyšlení se nad tématem rozhodnutí. Protože i v dnešním evangeliu šlo především o toto. Rozhodování se patří k našemu lidství. Souvisí se svobodou. Svoboda znamená možnost se rozhodovat, být pánem svých skutků. Samozřejmě, že jako lidé nemáme absolutní svobodu. Nemůžeme všechno, co si vzpomeneme, jednak z důvodu našich omezení, ale také z důvodu různých vnitřních nesvobod, do kterých jsme upadli v průběhu života.

Není lhostejné, jak se rozhodujeme. Z psychologie víme, že každé rozhodnutí nás nějakým způsobem ovlivňují. Každé rozhodnutí totiž volá po svém opakování. Jsou rozhodnutí, která nás činí lepšími a jsou rozhodnutí, která nás ničí. Když se podíváme do Písma, tak lidské skutky jsou hodnoceny podle toho, nakolik nás přibližují nebo staví do konfliktů s Bohem.

Dnešní čtení nám nabízejí příklady různých rozhodnutí, která proměňují člověka: v prvním čtení jsou izraelité pozvání, aby stvrzovali svou víru tím, že ji každoročně vyznávají před Hospodinem v době obětování prvotin plodin země. V druhém čtení se toto vyznávání týká Ježíše, kdy je věřící pozván, aby vyznával, že Ježíš je Pán, neboli jinými slovy: Ježíš je ten Bůh, který v knihách SZ byl nazýván Hospodinem a který vysvobodil národ z Egyptského otroctví.

Evangelium nám připomíná, že do našeho rozhodování se zaznívají různé hlasy, kromě našich vnitřních hlasů (touhy, emoce, rozum, svědomí) je tu i hlas Božího a našeho nepřítele. Jeho přítomnost ve světě a v našem životě je tajemnou skutečností, ale Písmo nám zdůrazňuje, že Bůh ho připouští proto, že z jeho působení může vytěžit dobro.

Evangelium nám zároveň ukazuje, co naše rozhodování může velmi pozitivně ovlivnit: Boží slovo. V něm se setkáváme s Božím myšlením, s hodnotami, které si máme osvojit, abychom se rozhodovali zdařile. Aby nás taková opakovaná rozhodování vedla ke stále větší svobodě a tedy i možnosti lásky a nakonec do Boží náruče.

5. neděle v mezidobí

Milí bratři a sestry, dnešní texty všechny mají v sobě určitým způsobem obsažené vyprávění o něčím povolání. V prvním čtení jde o povolání Izaiáše ke službě proroka. Toto povolání se událo v chrámě. Izaiáš byl tedy kněz, sloužil v Boží blízkosti, ale Hospodin se mu jednoho dne dal zakusit ještě jinak. Zkušenost, kterou Izaiáš sděluje, nelze zcela předat a uzavřít do slov. Ale co dostává je: poslání a zakusí strach ze setkání s nejvýše Svatým, protože on je hříšný.

Evangelium je také o povolání. Vystupuje zde postava Petra, ale i jeho kolegové. Ti se namáhali s rybolovem celou noc. Nebyli však úspěšní. Nyní ve dne jim dává Ježíš pokyn, aby lovili na hlubině. Je to příkaz proti všemu zdravému rozumu. Ale Petr to zkusil, poslechl Ježíšovo slovo. A v tom, co v jeho důsledku zažil, poznal, že stojí na jedné lodi s někým, s kým toho není hoden: Pane, odejdi ode mě, jsem hříšný člověk! Na jiném místě v evangeliu Ježíš říká: nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky. Hřích tedy není něco, co by bylo Ježíšovi na překážku, aby člověka povolal k následování.

Od nynějška budeš lovit lidi – toto „lovit lidi“ je v řečtině doslova: jsou to ti, kdo se v bitvě zachránili před smrtí a zůstali naživu. To, co Ježíš udělal a co chce s jejich pomocí dělat dál je záchrana všech lidí. V nastávající době postní můžeme právě rozvíjet svou ochotu být milosrdní. Mít soucit s bídou, bolestí či nouzí druhého a vstoupit do těchto nedostatků s ochotou pomoci.

4. neděle v mezidobí

Dnešní evangelium navazuje na to, které se četlo minulou neděli. Ježíš je v nazaretské synagoze, přečetl slova proroka Izaiáše, kde stálo, že ho Duch Páně pomazal, tedy uschopnil k tomu, aby nesl radostnou zprávu pokorným, otevřel sluch těm, kdo jsou hluší, navrátil zrak slepým… a nakonec dodává: dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. To byla pro nazaretské obyvatele překvapivá slova. Ten Ježíš, kterého znají od jeho dětství se zde prohlašuje za toho, kdo jim nabízí uzdravení, odpuštění, otevření cesty k Bohu... Ježíšova slova nejsou jen dalším novým komentářem slov Písma. On přímo tvrdí, že to, co slyší je nyní mezi nimi realitou! Nazareťané pokyvují hlavou a diví se slovům milosti, která slyší. Ano, Ježíš je největší Boží milost, protože On je Bůh, který mezi nás sestoupil. Bůh nedává po troškách, ale dává všechno. Nedává jen spásu, dává sebe sama.

Nazareťané Ježíšovi neuvěří, což poznáme podle jejich slov: udělej i tady ve svém domově to, cos udělal v Kafarnau… Víra znamená totiž poslouchat Boha, následovat jeho slova, abychom tímto následováním dospěli k jeho většímu poznání. To znamená nejdřív se spolehnout na to, co Bůh říká, a pak člověk dostane potvrzení, že je to správně. Nazareťané to chtěli naopak: nejdříve ty udělej něco a my si to rozmyslíme… Jenže to je přímo proti podstatě víry, proti podstatě Boha, protože Bůh se dává, daruje se, říkáme tomu milost. A milost je vždy svobodný dar. Nelze ho na Bohu vymáhat, jinak bude zničen jako dar… Nakonec nazareťané vzplanou hněvem. Ježíše potká stejný osud jako SZ proroky.

Jsme v roce, který je zasvěcen tajemství milosrdenství. V druhém čtení jsme slyšeli, že největším darem pro službu v církvi je láska. Jednou z podob, kterou láska na sebe bere je právě milosrdenství. Jedním ze skutků milosrdenství je dobře radit pochybujícím a pomáhat těm, kdo bloudí. Myslím si, že dnes lidé, stejně jako tehdy potřebují slyšet, že Bůh člověku nabízí záchranu, odpuštění a uzdravení. Nebojme se o tom mluvit před těmi, kteří o tom nevědí.

Stránky