Dnešní noc leží na rozhraní Bílé soboty a neděle Zmrtvýchvstání. Bílá sobota je dnem Božího mlčení. Minulý papež píše: Bílá sobota je den Božího mlčení. Bůh není jen srozumitelné slovo, které k nám přichází, on je i mlčenlivý a nepřístupný, nepochopený a nesrozumitelný základ, který nám uniká... Ano, Bůh je Slovo. Při tom však nesmíme zapomínat na pravdu o neustálé skrytosti Boží. Jen, když jsme ho zakusili jako mlčení, můžeme doufat, že zachytíme i jeho řeč, která vychází z mlčení.

V 1. listu sv. apoštola Petra čteme tato slova (3,18-22): Sám Kristus jedenkrát zemřel za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen podle těla a pak oživen podle ducha. A právě v něm dokonce odešel kázat duchům ve vězení, těm kteří kdysi odmítli uvěřit, když vyčkávala Boží shovívavost, ve dnech, kdy Noe stavěl archu, v níž byl skrze vodu zachráněn malý počet, celkem osm osob. A tomu odpovídá právě křest, který vás zachraňuje nyní a který není odstraněním nějaké tělesné špíny, ale závazkem dobrého svědomí vůči Bohu skrze vzkříšení Ježíše Krista, jenž přešel do nebe a je po Boží pravici poté, co si podrobil Anděly, Panstva a Mocnosti.

Toto je velmi starobylé vyznání křesťanské víry: vyznává Kristovu smrt, sestup do pekel, zmrtvýchvstání, usednutí po Boží pravici a soud nad živými i mrtvými. Všechny tyto prvky dávají pochopit sebe navzájem. Ježíšova smrt je pochopitelná ve světle jeho vzkříšení. Jeho pobyt v hrobě je pochopitelný z hlediska jeho smrti a zmrtvýchvstání.

Ježíš svou univerzální smrtí za všechny odešel dokonce kázat mezi zemřelé, aby tak i oni dostali podíl na spáse. Ti, kteří kdysi odmítli dát zapravdu Bohu, když měly přijít vody potopy, byli touto vodou spláchnuti. Ve smrti a hříchu se ocitli v naprosté samotě, byli odděleni od Boha a nemohli na něj patřit. Čekali na svého Vykupitele v místě, které Písmo nazývá šeól nebo hádés. Ježíš mezi ně přišel a kázal jim spásu, sestoupil do této krajní samoty člověka. Jeho slova na kříži Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? nabývají smyslu právě v tomto. Ježíš svou smrtí dokázal sestoupit až do krajní samoty člověka, odděleného od Boha hříchem a smrtí. A zde káže, ohlašuje evangelium. Tito zemřelí smí také doufat a jsou tak vykoupeni.

Noemova Archa záchrany, kterou zmiňuje naše starobylé vyznání víry, je předobrazem křtu. Ve křtu jsme převezeni na vodách potopy, ve kterých hyne hřích do přístavu spásy. Předtím však bylo nutné zaslechnout Boží slovo a podřídit se mu. Jako Noé, tak i my jsme toto Boží slovo slyšeli. Dneska jsme slyšeli celkem devět čtení. Vždy jsme odpovídali Bohu díky! Nyní je tedy čas opět obnovit naše nastoupení do Archy záchrany – křtu. V ní držíme naší odpovědí víry. Obnovme tedy nyní své křestní vyznání, jak jsme se na to připravovali celou dobu postní.

Smlouva se dnes jasně ukazuje v textu proroka Jeremiáše. Pisatel si všímá toho, že dřívější smlouva, která byla sjednána po vyvedení z Egypta na hoře Sinaji, byla pouze vnější. Byla to smlouva, která se dala zpochybnit. Protože bylo na člověku, aby tuto vnější smlouvu přestěhovával do svého srdce skrze poslušnost. Ale na to jsou lidské síly příliš slabé. Častokrát se to nepovede. Proto, aby nastala opravdová poslušnost Bohu, musela přijít nová smlouva, která však už nebyla napsána někde jinde, než přímo v srdci toho, kdo jí má plnit.

V druhém čtení se nám ukazuje Ježíš, který toto umožnil. Jeho smrt a zmrtvýchvstání je předpokladem naší poslušnosti. V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Zde se naráží na Ježíšovu nejzásadnější poslušnost, poslušnost Otci až k smrti. Ježíš z té smrti měl přirozenou hrůzu, proto se modlil. Ale tak, že nežádal odejmout utrpení, pokud by to nebyla Otcova vůle. Ale tak, aby dokázal vždy vyplnit Otcovu vůli, ať už bude muset umřít, nebo ať už to Otec zařídí jinak. Nedokážeme si představit, jak veliké boje to musely být, ale také jak veliká vedla Ježíše ochota. Ne trpět, ale být poslušný. A byl vyslyšen, zde čteme. To není ironie: Otec Ježíše vyslyšel ale jinak, než po lidsku. Dostal víc, než jen prodloužení života: dostal nový život. Ano, Ježíš musel umřít (kvůli nám, ne kvůli sadismu Otce, abychom mu věřili jeho lásku k nám…), ale Otec ho oživil, vzkřísil ho z mrtvých. Poslušnost tedy od Boha získává dary, jejichž velikost je mimo naše chápání.

Evangelium mluví o mnoha věcech, ale hlavně o tomto: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Mít svůj život rád více, než toho, který nám ho daroval, je sice pochopitelné pro lidskou slabost, ale nepochopitelné z pohledu Boží logiky. Důvěřovat tomu, který může darovat život stále znovu a který nikdy nežádá nemožné věci, je to nejzásadnější, co můžeme dělat. Ale musíme se to pochopitelně učit, chce to čas, ale hlavně Boží moc a naši ochotu. Vše potřebné dostáváme v Eucharistii.

Část mše svaté: Eucharistie – svaté přijímání. V něm dostáváme moc, ale i příklad, jak žít lásku. Příklad je v tom, že chléb a víno jsou námi stráveny a zanikají, abychom my na oplátku žili. A moc dostáváme právě skrze to, že nás Eucharistie proměňuje v Ježíše poslušného. Jako pokrm se stává naším tělem, tak zde je to naopak: my přijímáme Krista, abychom se stávali stále více Ježíšem a byli schopni dělat to, co dělal a dělá on.

Opět v našich čteních nezaznívá slovo SMLOUVA, ale přece se její existence předpokládá.

První čtení je z pera jeruzalémských kněží v okolí chrámu, kteří kolem roku 300 nebo 250 píší o událostech, které se staly před dvěma staletími. Jejich dílo není historickou kronikou, ale spíše zhodnocením událostí z pohledu víry. V našem úryvku jde o situaci, kdy národ byl již desetiletí ve vyhnanství. Mnozí už to vzdali, přestali doufat. Situace je zoufalá a nezdá se, že by se něco mohlo změnit. A tu najednou: perský král Kýros! Jeho vyhláška, která musela Izraelitům znít jako zjevení z nebe: Hospodin, Bůh nebes, mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Jděte zpět do Jeruzaléma!

Tatáž myšlenka je v druhém čtení: nejdříve Pavel na začátku konstatuje, že jsme byli mrtví následkem hříchu. Ale Bůh k nám přistoupil skrze smrt a zejména vzkříšení Ježíše. Žádný zemřelý nedokáže sám sebe oživit, to určitě každý ví. Proto to, že žijeme je čirý dar, nic jiného než milost.

Evangelium nad tím medituje trošku jinak. Proč to Bůh dělá, proč se o nás zajímá? Proč nás křísí ze smrti hříchu za cenu smrti svého Syna? Odpověď: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Dnešní téma naší pouti mší svatou je Eucharistická modlitba. Slovo Eucharistein znamená v řečtině „vzdávat díky“. Co jiného by člověk měl na základě dnešních čtení dělat, než jen děkovat. Ale protože ani děkovat neumíme tak, jak se patří a náleží, ve mši svaté děkujeme nebeskému Otci Kristovými ústy v Duchu Svatém – přidáváme se k tomu děkování, které Boží Syn vyslovuje svému nebeskému Otci a na kterém participuje jeho církev, tedy my.

I když většinu modliteb v této části mše svaté vede kněz jako druhý Kristus – ten který říká tato slova v osobě Kristově, přece jde o modlitbu celého shromáždění věřících, protože se do této modlitby zapojuje nasloucháním a odpověďmi.

Jak v této postní době jsem již dvakrát připomínal, letos nás doprovází téma SMLOUVY. I když opět zde není výslovně toto slovo zmíněno, tak v prvním čtení jsme slyšeli Desatero, které je jádrem SZ smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. To nejdůležitější je řečeno hned v úvodu: já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nejdříve se zde Hospodin představuje jako Bůh jejich (tvůj) a dále se prokazuje tím, co všichni zažili na svou kůži – událostí vyvedení z Egypta. Toto vyvedení je jinými slovy vysvobození a jak někteří biblisté říkají, toto Desatero Božích příkazů, nebo spíš Deset Božích slov, nyní charakterizuje život člověka, tak jak se projevuje jako život toho, jehož osvobodil Hospodin.

Svoboda je totiž to, o co v celém duchovním životě jde. A platí to, že pokud se člověk svobodně dává do služby Hospodinu (jak tato služba vypadá, nám např. říká zmíněné Desatero) je svobodný a stává se stále více svobodným. Je samozřejmé, že dodržovat celé Desatero do všech detailů, je pro člověka opravdu těžké. Ale – jak nám dalo na srozuměnou druhé čtení – Ježíš se pro nás stal Boží mocí a Boží moudrostí. Moudrost je v tom, že právě skrze slabost Bůh vítězí = potvrzením je nám Ježíšův Kříž. A Boží moc je v tom, že právě v této lidské slabosti se Bůh zjevuje, jako ten, kdo skrze tuto slabost ukazuje svou schopnost zvítězit. Příkladem je Ježíšovo vzkříšení z mrtvých.

Ježíš tuto novou skutečnost naznačil tehdy, když očišťoval chrám. Jakou mocí nám dokážeš, že toto smíš dělat? Zbořte tento chrám (chrám jeho těla) a ve třech dnech jej vystavím! Ježíš předpověděl novou smlouvu ve své smrti a zmrtvýchvstání.

Tento týden je tématem na naší monstranci OBĚŤ, příprava obětních darů. Tím, koho máme klást Bohu na patenu a do kalicha jsme my sami. Podívejme se v následujícím týdnu, které oblasti našeho života si řídíme jen my sami. Za co se nemodlíme. Co Bohu nesvěřujeme. A zkusme do těchto oblastí začít Boha zvát: do svých plánů na den, do svých nemocí, trápení, vztahů, starostí atd. Zvěme ho, aby řídil a kraloval v celém našem životě.

Jak jsem říkal minulou neděli, tak nás v této postní době provází téma SMLOUVY a také se zabýváme mší svatou, která je novozákonní smlouvou mezi Bohem a lidmi.

Dneska však ve čteních nepadne o smlouvě ani jediné slovo. Ale přesto, pokud je možné někoho ve SZ nazvat „mužem smlouvy“, tak je to právě Abraham, o kterém jsme četli v prvním čtení. Celý jeho život je vlastně postaven na smlouvě, kterou s ním Hospodin uzavřel a na přislíbení, které mu dal: vyjdi ze svého domova a jdi do země, kterou ti ukážu. Pak v Kanaánu, kam Abrahám doputoval se mu zjevuje Hospodin podruhé a uzavírá s ním smlouvu, v níž mu přísahou slibuje tuto zemi a také četné potomstvo, neboli budoucnost. Po mnohých létech čekání je tu konečně zhmotnění této jeho naděje – syn. A dnes po něm Hospodin žádá: pojď a obětuj mi tohoto svého syna na hoře, kterou ti ukážu. Není to naprosto absurdní? To, k čemu ho Hospodin celou dobu vedl, nyní má obětovat? Zřeknout se daru, na který celou dobu čekal?

Pak v Písmu čteme: Za časného jitra vzal s sebou svého syna Izáka a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl (Gn 22,3) – možná že na to ráno čekal Abrahám stejně se zatajeným dechem jako Hospodin. Ale ano, Abrahám to pochopil… Pochopil, že podstatou smlouvy nejsou Hospodinovy dary, ba ani ten největší a nejvznešenější z jeho darů, nýbrž Hospodin sám.

Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte. Tématem této neděle s naší symbolickou monstrancí je bohoslužba slova a činnost, kterou bychom měli vzít za svou je NASLOUCHÁNÍ. Mše svatá je každodenní obnovování smlouvy s naším Pánem, ve které se nám dává ten nejcennější dar – on sám: v podobě slova a v podobě chleba a vína. Na nás je přijmout jej. A jednou z cest, jak jej přijímat je právě naslouchat mu. Tady ve mši svaté, ale umíme to? Myslím, že je důležité se to učit také doma při soukromém setkání s ním v Božím slově. Nabízím vám pozvání denně brát do rukou Písmo s důvěrou, že Pán v něm pro mě konkrétně má nějaké poselství na den. Vždy mu na začátku řekněme, že toužíme, aby nám řekl něco do života, a chceme dělat to, co se dozvíme. A uvidíme. Zaručuji vám, že on promluví…