V dnešním Božím slově mě zaujalo několik věcí, ale rád bych se zastavil u jedné, která mě hodně oslovila:

1. čtení – vdova, která prokázala víru, a to tak, že se vzdala své poslední jistoty – zbytku mouky a oleje. Na jednu stranu to byl obdivuhodný skutek víry, na stranu druhou to pro ni nemuselo být tolik nesnadné, když si spočítala, že ta trocha potravy, co jí zbývá, by jí stejně příliš nepomohla v přežití. Ale stejně tak si mohla říct, že ta malá jistota je přece jen jistota ve srovnání s ujišťujícím slovem proroka Eliáše. Ale ona to dokázala – pustila se lidské jistoty a spolehla se na Boží příslib. A to pak dělala denně. Po celou dobu sucha ji Bůh zásoboval moukou a olejem, denně možná ráno čekala, jak to dopadne a vždy to dopadlo dobře: mouka a olej se objevily.

Evangelium – opět vdova, opět chudá. Měla jen dvě drobné mince a těch se zbavila tím, že je hodila do pokladny. Tato vdova dala nejvíc ze všech, protože jí nic jiného nezůstalo, stejně jako vdově ze Sarepty. Jejím bohatstvím se stal Bůh. Jak to s ní dopadlo, se na rozdíl od vdovy ze Sarepty nedočteme, ale příklad její důvěry nám dodnes imponuje a Ježíš ho nepřešel mlčením.

Víra a důvěra. Jak moc se spolehnout na Boží lásku a jak moc se snažit sám? Myslím, že nikdo nám nedá absolutní recept. Ale Písmo nás ujišťuje, že Bůh se stará nejen o to, co nemůžeme sami zvládnout, ale i o to, co si myslíme, že dobře zvládáme bez něj (naše obživa, ošacení, bezpečí…). Jeho láska a péče je tak pokorná, že když si myslíme, že jsme to dobře zvládli, nepolemizuje s námi a nechá nám přičíst si zásluhy za své, i když ve skutečnosti bychom bez něj nezvládli vůbec nic (Jan 15). Příklad našich dvou vdov nám ukazuje, jak moc si Bůh cení naší důvěry, i když se projeví většinou z důvodu naší slabosti a malé víry tehdy, když už nic jako lidi nemůžeme. Ale jsme pozváni a je žádoucí tuto důvěru projevovat i tehdy, nebo především tehdy, když si myslíme, že na to stačíme sami. Protože víra je vlastně uznání toho, že bez Boha nemůžeme nikdy nic udělat.

Když si připomeneme evangelium minulé neděle, tak můžeme vidět jistou podobnost mezi naším evangeliem O slepci z Jericha a O žádosti dvou bratří. Bartimaios byl slepý tělesně, ale můžeme u něho pozorovat velikou čistotu duchovního zraku. Naproti tomu Jakub a Jan, kteří minulou neděli žádají Ježíše o přední místa v Ježíšově království, odhalují při bezvadném zraku těla velkou duchovní slepotu.

Ježíš přišel uzdravit celého člověka. Vidíme, že do velké míry je ale důležité nejdříve prohlédnout vnitřním zrakem víry. Tento zrak nám totiž umožňuje vidět kdo Ježíš je, co člověku přichází nabídnout a o co má tedy význam žádat v první řadě. Jakub a Jan sice viděli dobře očima, ale jejich víra vykazovala velký stupeň prospěchářství a sobeckosti. Ježíš je vede k uzdravení. Utrpení spojené s touhou po moci odstraňuje tím, že učedníky vede ke skutečným hodnotám – k vzájemné lásce a ochotě si sloužit. Nenadává jim, nemá velký problém s tím, že jsme jako lidé sobečtí a ponoření v hříchu.

Slepec z Jericha je skutečným vidoucím. Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! Jednak to oslovení „Syn Davidův“ je oslovení, které ukazuje, že Bartimaios rozpoznal v postavě Ježíše z Nazareta toho potomka, kterého slíbil před devíti staletími králi Davidovi prorok Nátan – jinými slovy, Bartimaios nepochybuje, že Mesiáš, Zachránce právě prochází kolem něj. Dalším znakem je to, že Bartimaios nechává otevřené, co chce od Ježíše: smiluj se nade mnou! – zatímco Jakub a Jan měli jasno, co od Ježíše chtít, tak Bartimaios zprvu prosí o smilování a když si ho Ježíš nechá zavolat, tak prosí o to, co mu asi nejvíc komplikovalo život: uzdravení ze slepoty…

Ježíš prochází kolem od té doby stále. Prochází kolem každého z nás. A i my si můžeme vzít za svá slova slepého Bartimaia: Ježíši, smiluj se nade mnou! Duchovní tradice Východu si vypůjčila slova slepého Bartimaia do jedné z nejkrásnějších a nejhlubších modliteb křesťanské tradice – do modlitby Ježíšovy. Tato modlitba zní: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Modlitba je akt lásky, takže je na nás, jak se tuto modlitbu budeme modlit: opakovaně, jednou, celou nebo zkráceně, meditativně nebo úzkostně rychle… Záleží na našem rozpoložení. Ale faktem je, že vzývání Ježíšova jména vede jistě k důvěrnému vztahu k Němu a duchovnímu pokoji.

A ihned vstal a šel tou cestou za ním… Toto je cesta každého učedníka Ježíše, nejen Bartimaia. Ať nám častá modlitba tuto cestu umožní.

V jednom příběhu se vypráví o chlapci, který plaval v jedné zátoce. Bohužel ale byl ve vodě s chlapcem i krokodýl. Chlapec o tom nevěděl, ale všimla si toho jeho maminka, která vší silou běžela na molo a volala na chlapce, ať ihned plave k ní. Chlapec plaval ze všech sil, ale bohužel už bylo pozdě, kajman se zakousl chlapci do nohou. Ale maminka to nevzdala, uchopila z mola chlapce za paže a vší silou ho tahala z vody ven. Její síla se nedala poměřovat s krokodýlem, takže už se zdálo, že boj je prohraný. Ale v tu chvíli krokodýla zastřelil jeden náhodou procházející muž. Chlapec utrpěl těžké rány, ale nakonec se uzdravil a byl schopen chodit. Jednou k němu přišel novinář a chtěl s ním udělat rozhovor. Poprosil chlapce, zdali by mu neukázal jizvy a on svolil. Ale pak dodal: „ale víc bych chtěl, kdybyste si prohlédly jiné jizvy.“ A vyhrnul rukávy. Na pažích měl jizvy od matčiných nehtů, které se jí zaryly do rukou jejího syna. „vidíte, s jak velkou láskou se mě snažila zachránit?“

Dnešní texty nám mluví o tom, za jakou cenu jsme koupeni. V prvním čtení ze Starého zákona jsme slyšeli o Hospodinově služebníku, který na sebe přijal dobrovolně viny lidu. Ve Starém zákoně se očišťoval lid od hříchů tím, že tyto hříchy lidu byly symbolicky přeneseny na kozla, který pak byl vyhnán do pouště. Zde tento hřích na sebe bere (ve SZ tajemná a předobrazná postava Ježíše) Hospodinův služebník a nechává se zničit utrpením, které s sebou nese hřích. V NZ to sv. Pavel vysloví v 1. listu Korinťanům, že se Ježíš nechal ztotožnit s hříchem, abychom my byli od hříchů svobodní. Toto zástupné utrpení pak je důvodem vzniku četného potomstva.

List Židům se dívá na Ježíše jako na dokonalého Velekněze. Jeho dokonalost je v tom, že zatímco SZ velekněží přinášeli Bohu jako oběť krev obětních zvířat, tak Ježíš jako dokonalý Velekněz přináší v oběť svou vlastní krev, kterou dává proto, že má s námi soucit, má k nám lásku. On byl vyzkoušen ve všem možném, ale nedopustil se hříchu… Jeho poslušnost, podobně jako rituální poslušnost SZ kněží, se stala příčinou naší spásy. Zatímco to, co konali oni je jen předobraz skutečnosti, Ježíš vykonal jedinou a dokonalou oběť, která všechny SZ oběti naplnila a také zrušila.

Žádost bratří Zebedeů z evangelia nám ukazuje, jaké smýšlení panuje v našich srdcích, a to proto, že jsme lidé. Jakožto lidé nosíme v sobě touhy. Měli je ti dva učedníci, ale i ostatních deset. Tyto touhy se však samy od sebe nemusí shodovat s tím, co pro nás chce Bůh. Z důvodu vlastní zraněnosti dědičným hříchem a jinými hříchy mnohdy toužíme po tom, co nás nevede k Bohu. Ježíš přišel a zve nás k tomu, aby abychom si před ním pravdivě své touhy přiznávali a nechávali se jím proměňovat. Abychom tak byli stále více schopni toužit po tom, co nám on touží dát.

Příběh o zásahu Urny v domě drogového krále: Myslím si, že žádný člověk se nerodí jako neřád. Slyšel jsem skutečný příběh o zásahu jednotky rychlého nasazení v domě drogového krále. Honosný dům byl obkroužený vysokou zdí, uvnitř přepychově zařízený, ale lidé v něm nebyli šťastní. Na každém patře byla skříňka a v ní pro každého neprůstřelná vesta, dokonce i pro malé dítě. Když policie těsně nad ránem vnikla do domu, našla překvapeného a ulekaného drogového krále jeho ženu a malé dítě: jejich první slova byla: „to se mi ulevilo, že jste od policie, myslel jsem, že mě jdou zastřelit moji protivníci!“

Král Šalomoun v 7. kapitola Knihy Moudrosti nejdříve vyznává, že je sice králem, ale je člověk stejný jako každý jiný člověk. Králem se nenarodil, ale do této služby musí dorůst, když už se jím stal. Proto prosí o ducha moudrosti. A jak víme z Písma, Bůh ho jí obdaroval v té míře, že se stala příslovečnou (Šalamounova moudrost…) a nad to dostal i bohatství, které nežádal.

V evangeliu bohatý mladík vyhledává Ježíše, chce dojít do nebe. Měl dost peněz, dokonce i přikázání Boží dodržoval. Možná si řekl, že se ozdobí ještě tím, že bude žákem Mistra z Nazareta. Ale jaké bylo jeho překvapení, když Ježíš zamířil přesně do jeho slabého místa a řekl mu, že se má všeho vzdát a následovat ho – přesně tak, jak to pak říká Petr Ježíšovi: Pane, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou… Mladík byl bohatý před Bohem nejen v penězích, ale zdá se mi, že i ve svých skutcích: Pane, tohle všechno jsem dodržoval už od mládí! Ale na cestě lásky se nemůžeme zastavit s myšlenkou, že už jsme dokonalí, že už nám nic nechybí. Kdo z nás může říct, že miluje jako Ježíš? A přitom je to jeho přikázání: milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás! Láska však není z nás, ale z Boha (1Jan 1,7: milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha), protože nikdo z nás si nebe nezaslouží, nikdo z nás se nevykoupí sám, ale všechno dostaneme od Boha darem.

Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč… říká druhé čtení. Ono má totiž skvělou schopnost: probouzet v nás touhu po Bohu, žízeň po jeho království, po tom, co si nelze koupit za peníze, ale co má v Božích očích velikou cenu. Sv. Pavel píše Timotejovi tato slova: od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. A v Žalmu 1 stojí tato slova: Blaze člověku, který nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a ve shromáždění rouhačů nezasedá. Ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce… Jak přijímat Boží slovo? Jakkoliv, nikde není předepsána metoda. 5 minut s Písmem denně, půl hodiny, chodit na mši a pozorně naslouchat, knížky s citáty na každý den… 

Dnešní evangelium nám dává k úvaze docela aktuální téma a tím je náš vztah k lidem, kteří spolu s námi nevyznávají víru v Ježíše Krista. Imigranti, kteří se hrnou k nám do Evropy, mohou být některými lidmi snadno označeni za zlo, protože nejsou s námi stejné víry.

Sobectví může mít různé podoby. V jeho podstatě je to, že člověk staví do středu svého zájmu své já a to na úkor druhých. Toto sobectví ale může mít i komunitní podobu: tehdy, pokud třeba učedníci Ježíše postaví do středu svého zájmu své „my“ před Ježíšem samotným. Kristovým učedníkem se stávám tím, že jej následuji, že přijímám jeho myšlení za své. Ježíš přece přišel na tento svět, aby vyhledal ztracené. Proto by církev nikoho neměla vylučovat, ale integrovat, zapojovat do svého života. Pokud bychom vylučovali, tak bychom totiž vyloučili samotného Ježíše: on totiž se stal posledním a služebníkem všech… I ta nejmenší služba vykonaná v Ježíšově jménu

V prvním čtení Bůh Izraelské společenství ujišťuje o tom, že Bůh není omezen lidskými řády nebo představami o svém konání. Eldad a Médad prorokují v táboře, i když se nenacházejí poblíž stanu. Mojžíš je dostatečně pokorný na to, aby uznal, že Bůh si může své dary udělovat, jak chce. A navíc si i přeje: kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Lidé mají představu, jak by Bůh věci měl dělat. Jozue možná nevěděl, že i ti dva proroci v táboře jsou na seznamu zapsaných, ale Mojžíš uměl dopřát Boží vyvolení všem.

Druhá část evangelia varuje před zlem. Nejhorší zlo je hřích, které je vědomé rozhodnutí konat zlo. Zlo je tak devastující skutečnost, že Ježíš užívá silné obrazy odseknutí ruky, vyloupnutí oka nebo ponoření se do vody zatížený mlýnským kamenem. Je to varování.

Pro nás, kteří se hlásíme k Ježíši, je dnešní evangelium povzbuzením. Opět se zaměřit na něj. Dělat vše v jeho jménu, v něm a pro něj. A nevylučovat nikoho. Jen hřích, který je duchovní smrtí. A Ježíš přišel, abychom měli život v plnosti. Radujme se z každého zárodku života a dobra kolem nás. Ale rozhodně se vzepřeme každému zlu, které se nám snaží propašovat do myšlení a jednání.